A pohádky je konec!
Přestala jsem už všechny ty schůzky, na kterých jsme se s mým bývalým kolegou, krásným Romanem domluvili a které se nekonaly, počítat. Mohla bych, ale nechce s mi. A nechtělo se mi ani kazit si poslední týden té bláznivé iluze, chtěla jsem si ty poslední dvě příležitosti, kdy jsem s ním mohla být, užít! A užila... to, že tu idylku zase narušovaly ty chvíle, kdy jsem byla smutná, že se nestalo nic jiného, je věc jiná, ale dalo se s ní počítat, že?
Frekvence mezi všemi těmi domluvenými schůzkami se začala zkracovat, takže za minulý týden jich mohlo být několik, kdyby to chtěl i on! Ale zase o tom všem jen mluvil... ale tak krásně...
Když se mi neozval ten předminulý týden, když jsme se domluvili na tom, že přijedu k němu i s pyžamkem a budu tam až do rána, nevěděla jsem, jestli ho chci ještě vidět; ale když nadešel den, kdy on přijel, chtěla jsem aspoň vysvětlení, ne-li omluvu. Vyhledala jsem ho a zeptala jsem se, co se stalo. A on mi řekl, že já jemu nezavolala! Můj argument, že mi slíbil, že se mi ozve, nemá nejmenší šanci proti té záplavě slov, kterými se snaží všechno zamluvit. Já nemám energii na to tomu čelit a jen poslouchám, co se mu děje teď, jak žil kdysi dávno, a svěří mi i jedno tajemství. A jak tam tak sedíme v autobuse, já na sedačce řidiče, on vedle, říkám mu, že je mi zima. Diví se, proč si nezavřu ty otevřené dveře, ale je mu asi jasné, že to neumím, tak se zvedá a jde to udělat. Jak se přese mě sklání, aby zavřel, nastartoval a zatopil, opírám se mu hlavou o rameno. Konečně mám pocit, že mě ten chlap ochraňuje, že se stará. Je mi zase chvíli dobře. Laškovně se znovu ptá, jestli to neumím s těma čudlíkama. Znovu mu říkám, že ne, a kroutím hlavou, kterou mám stále na jeho rameni; cítím se, jako bych byla jeho holčička. Umocňuje to tím, že mě hladí po vlasech! Je to kratičkej okamžik, ale já jsem zase šťastná, přestože vím, že je to jen iluze... že je to jen jako... že to není opravdický... A on i ví, že chci slyšet, že se uvidíme. Neptám se ho na to, sám mluví o tom, že ve středu dopoledne i odpoledne by měl mít čas a že můžu přijet, když budu chtít. A já chci, takže než se v to pondělí rozloučíme, musí mi slíbit, že se mi ozve.
Neozval se ani v pondělí, ani v úterý, ani ve středu ráno. A já zase zklamaná, mu dopoledne píšu esemesku s otázkou, že pohádky asi neexistujou. Obratem dostávám pár výmluv a zase slib: "... ja se jeste ozvu snehurko pohadkova". Takže volím jiný program na volný den. A čekám.
Výjimečně se i ozval! Ve středu večer se mě ptá, co dělám ve čtvrtek. A asi je překvapen, že mám přes den nějaký program, který asi narušil jeho plán, který měl (to se však dozvídám až později), takže jediné co mi zase navrhuje, ať si vezmu pyžamko a kartáček a že si uděláme něco dobrýho k večeři a budeme spolu... že ráno ve 3:40 vstává a jde do práce, ale že já budu moct spát, jak dlouho budu chtít, a pojedu, kdy budu chtít, klíče mu dám pak... Vysílená uplynulým týdnem vůbec nejásám, jen mu říkám, že další den bude zase všechno jinak jako vždy a že se domluvíme, až během čtvrtečního odpoledne. Ani trochu jsem se tentokrát nestihla zasnít, snad během dvaceti minut dostávám esemesku, že zapomněl, že jde večer ke kamarádovi na film. Jo, tohle mi jednapadesátiletej chlap napsal! :(
Nekontaktovala jsem ho do té chvíle, než jsem ho zase vyhledala na dvoře. Musela jsem se přece zeptat, jakej byl film! Nebyl... že prý mi to napsal jen proto, že ho naštvalo, že mám jiný program, že si myslel, že budeme spolu. Je to absurdní a jakékoliv argumenty jsou zbytečné. Nechce se o tom bavit a nechce se mnou ani jít na oběd. Vprostřed hovoru se zvedne s tím, že si jde přečíst esemesku do stínu. Zůstávám sama na lavičce, teda ne sama, ale s jeho bundou, kterou tam nechal ležet. Po asi pěti minutách mi dojde, že se jen tak nevrátí, to naštve zase mě; a nenapadá mě nic lepšího, než mu vzít tu bundu, ať si ji hledá, beru si ji přes ramena a jdu na oběd. Možná bych mu ji ani nechtěla vrátit, kdybych necítila, že má plné kapsy věcí (ne, že bych se mu tam dívala!), takže se zklamaná, že nehledá mě, ani bundu, vracím z oběda a zase si venku sedám. Shánět se začne, až když mu pošlu esemesku, jestli mu ta bunda nechybí. Nemilá část setkání končí a on se vrací se zcela jinou náladou. Že prý mi jeho bunda sluší a jestli ji chci na památku; když řeknu, že jo, slibuje mi jinou, takže vlastně žádnou. Ale to on už se začíná starat o zábavu... vypráví mi historky, občas povím něco já jemu...
Máme před sebou naši poslední společnou víc než hodinu. Já jsem si toho vědoma a chovám se přesně tak, jak chci. Sedím vedle něj a opírám se ramenem a jeho rameno, občas si o něj opřu i hlavu. Nic jiného neřeším a je mi dobře. Idylka je narušena už jen třískou v jeho prstu. Dožaduje se toho, ať s ní něco udělám. To, že mu ten prst políbím a pofoukám, mu je málo. Jdeme ji vyoperovat. Jeho důvěra a to, že se o něj můžu starat, mě těší. A těší mě i to, jak že se později lepíme jeden na druhého, i když už nejsme sami. Naštěstí kolegové chápou, že by neměli křenit, a zase nás nechávají samotné, to už se regulérně přivinuju objímaje jeho paži, zatímco mi něco vypráví. Vím, že se blíží ten čas, kdy on bude muset odjet, proto se tak chovám. Chci si vzít všechno, co on je ochoten mi dát. Víc si nežádám. Ani nemluvím o té pouti, tureckém medu a cukrové vatě, o kterých on mluvil tři týdny s tím, že musím přijet.
Byla to další krátká iluze... objetí na závěr, slib, že se uvidíme v úterý (můžu přijet s pyžamkem, kartáček mi koupí v Tescu), který neberu ani trochu vážně... a pak už jen zamávání...
Odjel.
Tak ještě pár esemesek o tom, jak chybíme jeden druhému, a je na čase zapomenout.
A jestli nezemřeli, žijou každý zvlášť šťastně dosud.
Komentáře
Okomentovat