Nová práce, nový život?
Nemohla jsem jít do nové práce v botách, na kterých je každá tkanička jiná; takže nové polobotky, kožené, černé, docela nudné, 599 Kč. Zatím jsem je neměla na sobě, protože jsem si vystačila s balerínama... Nemohla jsem tam jít ani ve svých obrázkových tričkách, ani v tričkách s nápisy; takže moje po dlouhé době první halenka, tmavě šedivá, s jednorožci - jsem rebelka, ale jednorožce poznáte až po bližším zkoumání, 349 Kč. Na první den byla ideální! Nemohla jsem tam pozdějí jít ani v obrázkové mikině, takže jedna mikina bez obrázků, tmavě šedivá, s kapucí, 280 Kč, a taky nový kardigan, světle šedivý, nudný, ale k šatičkám slušivý, 125 Kč. A tomu nějaké nákupy v sekáči za pár korun (košile, tričko, top a úžasné šatičky na příští léto...) a jsme na ceně necelých 1.400 Kč. Za nové oblečení? Za nový život? Investice minimální, ale vyplatila se?
Nabídka této mé nové práce přišla sama. Intenzivní pocit, že musím práci změnit, jsem měla asi před třema rokama a tehdy jsem se o to i snažila, ale nevyšlo to; pak se situace v bývalé práci trošičku změnila a uklidnila (a navíc tam byl muž, o kterého jsem tolik stála), ale rozhodně by to netrvalo dlouho a nespokojenost by byla zpět, možná v daleko silnější podobě. Takže nabídka přišla v nejlepší možný okamžik; dostala jsem ji na základě doporučení od mého bývalého šéfa, což mě velmi potěšilo. V červenci nebylo moc co zvažovat - u změn, které můj bývalý zaměstnavatel chystal, jsem být nechtěla, nabízené finanční ohodnocení bylo také lepší i jsem měla dojem, že budu lépe oceněna i lidsky, a přijmout tu práci s sebou neslo i vyřešení mé osobní situace (s mužem, o kterého jsem stála stále a který mě nechtěl, ale nebyl chlap a nebyl schopen mi to říct, takže jsme to neuměli vyřešit ani jeden) - a tak jsem podala výpověď.
Poslední dva měsíce v minulém působišti se nesly v duchu zaučování mých nástupkyň, zvláštního chování vůči mně ze strany managementu, nicnedělání a "randění" s kolegou na dvoře. To poslední bylo únikem od toho všeho před tím a bohužel dlouhodobě i kompenzací něčeho, co v životě postrádám - zájmu, citů, vzrušení... (vím, byl to bizár!). Nejsem typ člověka, jehož smyslem života by byla práce, mám jiné priority a do práce chodím jen proto, aby mi na účet každý měsíc přistála nějaká částka. Před profesním životem prostě upřednostňuji ten osobní! Jenže právě ten jsem z nemalé části měla i na svém pracovišti - lásku (co na tom, že šílenou a nezdravou?!) a kamarádky.
Teď mám novou práci. Zase jsem účetní, ale v úplně jinak zaměřené firmě, kde si zatím připadám jak ve španělské vesnici, ale práce je to klidnější a v celkově příjemnější atmosféře. Jenže jsem přišla o velký kus svého osobního života. Nejsem typ člověka, který někam přijde a hned je se všemi kamarád. Naopak, s někým se sblížít mi trvá dlouho a než mít povrchní vztahy raději žádné. I úplně malý small talk zařazuji mezi superschopnosti a já zrovna tuhle nemám, takže většina vztahů s novými kolegy bude ještě hodně dlouho pouze pracovní. Sice jsem moc ráda za hovornou kolegyni, která mě zaučuje a sděluje i velmi důležité informace k tomu, jak to ve firmě chodí a jak přežít, ale není to kamarádka. A vzhledem k tomu, že toho nemáme příliš mnoho společného, asi ani nebude. Krom této padesátnice jsou tam ještě další dvě ženy v předdůchodovém věku a jinak už jen několik mužů, krom šéfa všichni výrazně mladší než já. Takže nejenže se nezamiluju, ale asi ani jen tak nenajdu žádného spojence. Budu tam sama... budu sama obědvat na lavičce u řeky... nebudu se mít na koho lepit...
Připadám si znovu jak ta holka po maturitě, co přišla do své první práce! Zase stojím na začátku...
Tehdy to trvalo něco přes rok, co jsem si našla muže, který mi hodně pomáhal na pracovišti přežít. A, jak jsem se upínala k němu, neměla jsem potřebu rozvíjet jiné vztahy, ono ani moc nebylo s kým, protože všechny ty, se kterými jsem se začala sbližovat, přišly do firmy až mnohem později. Tak třeba i tady se časem někdo objeví! Samozřejmě, že nehodlám zpřetrhat vztahy, které jsem si vybudovala. Hodlám je udržet všechny, tedy krom toho s tím chlapem, se kterým jsem si chtěla být nejblíž, a jsem si jistá, že ve dvou případech se to určitě povede! Ale bude to stále takové, když nebudeme v každodenním kontaktu a když nebudeme mít tolik společných témat?
Po prvním týdnu v nové práci mám pocit, že to půjde, že spokojenost bude nejen na straně mé, ale i zaměstnavatele, ale že si budu muset nějak obohatit svůj osobní život. Mému muži, který není můj muž, stále stačí scházet se se mnou jednou týdně a přemluvit ho, ať to setkání trvá déle než pár hodin, ideálně aspoň noc a den, ne-li celý víkend, je nadlidský výkon. Kde se shání lidé, se kterými je možné trávit volná odpoledne, s kým budu moct jít na výlet, pouštět draka nebo shlédnout film v kině a pak si jít dát něco dobrého? Kde potkat lidi divné jako já nebo jinak (jen už hlavně ne žádného mýtomana!), kteří mi dají dost času na to je poznat natolik, že o ně budu mít zájem, sblížit se s nimi tak, že mě budou chtít pozvat na návštěvu k sobě domů, abychom se tam společně věnovali kreativnímu tvoření (před týdnem jsem se naučila plést košík! a nejen to), k sobě na večeři a klidně i na celou noc, takže i na snídani, na pouť či na špekáčky upečené nad ohněm? Kdy někomu zase dovolím poznat mě tak, že bude vědět, že mě může potěšit třeba miletínskou modlitbičkou nebo snickerskou?
Jo, trošičku strádám, ale zítra jdu do té práce zas!
Komentáře
Okomentovat