Další výmluvy do sbírky

Kdyby okolnosti byly jiné, možná by se nedělo, co se zase dělo. Kdyby mě v životě nečekala zásadní změna, možná bych se chovala rozumně, ale možná taky ne... :D Blíží se konec jedné mé životní éry; udělala jsem rozhodnutí, které bylo nutné udělat i s ohledem na to, že se potřebuju odstřihnout od té mé neverending love story; přijala jsem pracovní nabídku, dala jsem výpověď a postupně se děsím toho, co všechno mi bude chybět v mém novém životě, který se začne 1. října, ale snad to bude vyváženo jinými pozitivy.

Na stejné židli sedím už téměř sedmnáct let! Moje práce mě baví, vztahy na pracovišti až tak moc ne a bližší vztah mám pouze s třemi kolegyněmi a jedním krásným kolegou. Ten krásný pán se mi zalíbil před celými sedmi roky a vy jste byli ... byly celou dobu u toho. Asi jste ty jeho hry dávno prokoukly, já časem taky, ale přesto mě ty hry v jistých fázích pořád baví a chtěla jsem to celé nějak dořešit. A ať už to mezi námi bylo jakkoliv, nechtěla jsem, aby se to, že končím, dozvěděl z řečí od cizích, ale chtěla jsem mu to říct sama...

---

Pro úplnost příběhu vyplňme mezeru od okamžiku, kdy já řekla "trafikantka", on mě přirovnával k bejvalce a já přesto pořád chtěla víc, ale stále marně. Chvíli jsem pak nechtěla víc a brala jsem to celé, jak to je. Sice mě trochu trápilo, když jsem ho často potkávala telefonujícího (pravděpodobně s trafikantkou), ale užívala jsem si toho, čeho se mi dostávalo jindy... Nechávala jsem se bavit storkama, které mi na potkání vyprávěl, přestože jsem si ho občas drze dobírala, na nic jsem si nehrála a chovala jsem se sobě přirozeně (čtěte: bláznivě), takže například když se zmínil, že by potřeboval jistý plakátek, normálně jsem ho společně ukradli z nástěnky... :) Sem tam jsme si na facebooku vzájemně posílali nějaké odkazy, občas jsme si vyměnili pár esemesek, nic jsme neřešeli. A já zase nabyla dojmu, že přesně takhle jsem šťastná...

Jenže já už s ním v minulosti byla i šťastnější! Chyběla mi ta objetí, plácání po zadku a důvěrné dotyky z nedávné minulosti. A, když jsem došla k tomu, že spolu na jednom místě nebudeme už déle než tři měsíce, chtěla jsem, aby mi vysvětlil, proč se to mezi námi změnilo a nijak nevyvinulo. Ne, nešla jsem se ho zeptat! Doufala jsem, že když mu povím, že ve firmě končím, začne se něco dít... a doufala jsem správně, protože krásný Roman říká ženám vždy to, co ženy chtějí slyšet...

"Ty už tady nebudeš? A kde se budeme vídat?"

Na to jsem si nemohla nepovzdechnout, že jsem s ním přece tolikrát chtěla být i jinde než na tom dvoře, že jsem za ním několikrát chtěla přijet! Nechtěl se mnou nic řešit, takže nejjednodušší bylo mi říct, v kolik končí ten den i následující den i, že v neděli má volno, a ať přijedu. A, jak my máme ty schůzky tématické, tentokrát jsme si měli udělat oheň a opéct si špekáčky. Nikdy jsem s žádným chlapem nepekla špekáčky! On měl být první... Tolik jsem mu chtěla věřit, přesto jsem i jemu do očí říkala, že si to zase rozmyslí; a mnohokrát jsem si to v duchu opakovala i sama sobě!

Aby svému slovu dodal na přesvědčivosti, tentokrát neříkal, ať mu pošlu esemesku, tentokrát sám zavolal do půl hodiny od té chvíle, co vyjel z areálu a co jsme se rozloučili, že se mu to vlastně nejvíc hodí ještě téhož podvečera, že oheň není problém, ale že si klidně špekáčky můžeme ohřát ve vodě... Tuhle poznámku jsem raději moc nerozvíjela, představovala jsem si teplo ohně a zase jsem si dovolila být šťastná! Bohužel to opět trvalo jen velmi krátce. Nevím, jaké všechny okolnosti se během dvou hodin změnily, já jsem se po těch dvou hodinách dozvěděla to, že začalo pršet, že odpoledne přijede jeho kluk a že špekáčky dá do špaget (čím víc důvodů, proč zrušit skoro rok a půl plánové rande, tím víc co?!), a že se domluvíme v sobotu nebo v neděli podle okolností... a že špekáčky sežene jiné...

Tady snad šlo někomu o špekáčky?! Já chtěla jen být s ním!!! A to navrhované společné nedělní odpoledne se mi zamlouvalo. I nerozpakovala jsem se zeptat. A s příběhem to začalo v tu chvíli jít čím dál tím víc z kopce. Možná se ve mně i snažil vzbudit lítost tím, že v sobotu večer pil a není mu dobře, ale to se mu nepovedlo. Slibil mi, že se mi později, až odjede kluk, určitě ozve. Neozval se. V noci jsem mu pak jen poslala esemesku, že jsem zase smutná a že nechápu, proč mi opakovaně slibuje něco, o co nestojí, a proč já mu to pořád věřím; nenapsal mi, ať nejsem smutná, nenapsal mi, kdy jindy bude mít čas, jen mi zase sděloval, že mu bylo zle. Nepolitovala jsem ho ani teď.

A následuje scéna ze dvora. Ne, že nevyhledáváme jeden druhého, my se spolu už ani nebavíme, když se zcela náhodou potkáváme! :( Pozdravili jsme se, to jo, ale nic víc; několikrát kolem mě prošel, ani nezpomalil, jediné slovo on, který normálně pusu nezavře, neprohodil. A já, smutná už téměř týden v kuse, jsem na kolena sražená...

Ten den i pak tu noc bylo vedro. Asi ani ne tak tím vedrem, ale tím, jak jsem se trápila, jsem nemohla usnout. A musela jsem mu to všechno sdělit! Takže mu opět v noci píšu: že byla strašná zima, když jsme stavěli sněhuláka, že sháněl rampouchy a že měl kamínky na knoflíky, že mě objímal a že jsem s ním byla šťastná; že jsem s ním mnohokrát byla šťastná, ale že bylo i mnoho chvil, kdy jsem netušila, jestli se mi to všechno jen nezdálo, protože najednou jsem nerozumněla vůbec ničemu; že spolu to vyřešit neumíme, že spolu už radši ani nemluvíme, ale že to za dva měsíce všechno vyřeší samo; že mi bude chybět.

Cokoliv by mi na to napsal, by buď bylo zavazující nebo pro něj mnohem obtížnější, než mé konstatované, že se to vyřeší samo, takže raději nenapsal nic. Jen mi asi po dvou či třech dnech pod tu mou zprávu na messengeru sdílí jakýsi bezvýznamný odkaz. Nereaguju.

Ještě minimálně týden a půl se neuvidíme, protože mám momentálně dovolenou, a pak mě čeká ještě osm týdnů, po kterých se to skutečně vše vyřeší samo, protože ani mýtoman, ani erotomanka nejsou schopni ničeho radikálního...

Pokud bych nedala tu výpověď, on by stále kecal a já bych mu to stále žrala.

Stýskat se mi po něm ale bude i tak...