Zázraky neexistují!

Sledujete ty pohádky a romantické filmy, které na všech kanálech ve vánočním období běží, že jo? A vhání vám to slzu dojetí do oka? Mě to nikdy nedojímalo, já jsem jen strašně toužila něco podobného prožít... romantickou pohádku... pohádkovou romantiku... s Romanem. Zažila jsem s ním mnoho krásných chvil, některé byly i velmi komické, některé byly tak překvapivé, že by to ani nejlepší americký scénarista nevymyslel.

Neviděli jsme se naposledy ten můj poslední den v bývalé práci. Ještě jsme se pak potkali!

---

To, když jsem jela na výlet do Hor; chtěla jsem ho vidět... Když jsem se ocitla v jeho městě, zavolala jsem mu a zeptala jsem se ho, jestli se můžeme vidět. Měl na mě asi čtvrt hodiny mezi spoji, ale já byla šťastná, že ho zase vidím a že je zase milej, že se o mě zajímá, že se stará, že jsem měla zase znovu pocit, jak je to všechno vzájemné, že mě zase objímal, že se ptal, kdy se uvidíme... Jo, znovu jsme si domlouvali, ať si sbalím pyžamko a přijedu. A já zase chtěla!

Tak já před ním uteču (nebyl to hlavní důvod, ale částečně jsem k přihlížela k tomu, že musím od něj pryč, když jsem dávala výpověď) a pak ho sama vyhledávám. Ale když já s ním zažila, co nikdy s nikým! Takže můj útěk byl zbytečný; a to také proto, že ten den, kdy jsme se potkali, byl jedním z posledním, kdy on ještě dělal řidiče autobusu, vydržel (beze mě) ve firmě o necelé tři týdny déle než já a od té chvíle je na neschopence, pravděpodobně už se za volant nevrátí. To všechno jsem se dozvěděla, když jsem se s ním později zkontaktovala...

Jeho zdravotní problémy byly jednou z výmluv, proč se my dva nemůžeme setkat, jak jsem si v Horách domluvili. A těch výmluv bylo mnohem víc; dva tři týdny mi sliboval, že se uvidíme (a nejen to, nejbizarnější z toho všeho bylo, když nám dvěma plánoval holčičku - tmavovlasou po něm, zelenookou a chytrou po mně), dva tři týdny jsem tomu znovu chtěla věřit. Definitivně jsem ztratila zájem, když jsem mu položila jednu z otázek ze svého seznamu z roku 2014. Podle mě zcela neodolatelnou otázku, jestli by nechtěl jít pouštět draka. Takhle napřímo mi to neřekl, ale nechtěl; reakce byla spíš taková zvláštní... ten úžasný nápad ho ani trochu nezaujal. Po více než třech letech jsem tak dostala odpověď a jasně jsem si uvědomila, že se už ničeho dalšího doprošovat nehodlám!

Pak jsem se ho jen občas zeptala na jeho zdravotní stav, když jsem ho náhodou viděla online na facebooku, protože starost jsem o něj měla stále. Nic zlého jsem mu nikdy nepřála, ať byl jakýkoliv. Já mu přece vždy přála jen to nejlepší: sebe. Nikdy mě nechtěl a teď jsem měla pocit, že ani o tu starost nestojí, což mě u osaměle žijícího člověka, který na tom není ani zdravotně, ani psychicky nejlíp, překvapuje.

Udivilo mě ještě víc, když se mi po několika týdnech, kdy už jsme v kontaktu nebyli vůbec, sám ozval. V pondělí večer volal. A já jsem taková upřímná, že říkám, co si myslím, ptám se na to, co potřebuju vědět, takže jsem zjišťovala, proč si na mě vzpomněl. Prý, že na mě myslí furt... že pro mě má vánoční dárky, že mi je přiveze... že je u nich v Horách krásně bílo a já tak krásně fotím, takže bych měla přijet, abych to viděla, abych si to vyfotila... že můžu přijet i na Vánoce... a bavil mě svými historkami jako před čtvrt rokem v práci na dvoře... jako by se ke mně nikdy nechoval, jak se choval. Nešetřil ani lichotkami. Logicky jsem se musela i zeptat, proč to mezi námi dopadlo, jak to dopadlo, když o mně najednou zase takhle mluví. Absolutně si nepřipouštěl, že by kdy nějakou chybu udělal on. A já mu sdělovala, jak to všechno cítím, ale těžkou hlavu si z toho asi nedělal... to jen mě to celé zase rozesmutnilo. Znovu je mi líto, že existuje někdo, kdo vám říká krásné věci, které chcete poslouchat, ale svým slovům nikdy nedostojí... že je tu někdo, kdo dokáže vytvořit dokonalou idylku lásky, aniž by miloval...

Možná jsem tu situaci nebyla celé ty roky schopná zhodnotit racionálně, ale už jsem! Neměla jsem potřebu ho za celý týden kontaktovat. A on mě taky ne. Vánoční dárky jsou totiž přesně tam, kde snickersky!

Nikdo jiný není. V nové práci žádný idol... a tak si žiju svůj nudný život, který se sestává z toho, že ráno vstanu, jdu do práce, odpoledne se občas sejdu s některou ze svých kamarádek a pak domů, kde mě nikdo nečeká, po večerech háčkuju, jednou dvakrát týdně se vídáme s mým mužem, který není můj muž. Chybí tomu nějaká šťáva! Ale nestěžuju si...