Rande naslepo

Netrpělivě jsem čekala na naši dlouho plánovanou schůzku, těšila jsem se, až se setkáme, a zároveň z toho byla velmi nervózní. Přeci jen bylo to takové rande naslepo, naše dnešní setkání nám domluvila Marta, aniž by mi toho o něm mnoho řekla... a vzhledem k tomu jsem tušila pouze mlhavě, jak bude probíhat naše schůzka. Znala jsem jen místo a čas.

---

Poslední týden nebylo dne, kdy bych si na dnešní smluvenou hodinu nevzpomněla. Od včerejška jsem na to myslela téměř bez ustání, byla jsem jak na trní a řešila ty typické ženské starosti typu, co si vezmu na sebe. Začalo to už výběrem spodního prádla, protože co kdyby náhodou... že jo?

Ne že bych se běžně nesprchovala, ale ta dnešní ranní sprcha byla tak nějak obřadná. Myslela jsem na tajemného neznámého. S každým tahem nově vybalené žiletky mi přicházely na mysl nové a nové věty, které budu říkat já jemu a které bude říkat on mně. Nakonec jsem spokojeně přejela rukou po hladce oholených nohách... hmmm, co kdyby náhodou, že jo?

Vyšla jsem ze sprchy vonící po pomerančovém sprchovém gelu, vklouzla do vybraných kalhotek a chvilku zápasila se zapínáním od podprsenky. Dilema s výběrem vhodného oblečení se vrátilo. Znovu jsem se probrala připravenou hromádkou oblečení; připravené béžové kalhoty vyměnila za šedé, kombinaci béžového trička a hnědého tílka nahradila jen tmavě modrým trikem... triko s tílkem by na případné rychlé svlékání bylo přece jen nepraktické... kdyby náhodou, že jo?

Vyvoněná a spokojená s vybraným oblečením jsem se ještě rychle nalíčila. Jen oblíbené oční stíny, ultra black řasenku a lesk na rty. Byla jsem vcelku spokojená se sebou samou a znovu přemýšlela nad tím, co mi asi poví on. Muž, o kterém jsem toho stále moc nevěděla. Robert. Bude se mi líbit? Bude alespoň trochu sympatický?

Jak jsem se blížila k místu našeho setkání, byla jsem nervóznější a nervóznější. Přišla jsem tam brzy, abych měla dostatek času mapovat situaci a trochu se zklidnit. Posadila jsem se na volnou lavičku a vyčkávala...

Netrvalo to dlouho a ze dveří vyšla sestřička: "Vy jdete také na internu? Tak pojďte, udělám vám EKG, než půjdete k panu doktorovi..."

***

Robert se mi ani trochu nelíbil. Ordinoval v džínách a oranžové proužkované košili, a to mě vždy nějak podvědomě irituje, když není lékař v bílém. Navíc ani trochu nebyl můj typ a ani sympatický mi moc nebyl. Dobrovolně bych si ho za lékaře asi nevybrala. A nedůvěru v interní ambulanci prohloubil následně fakt, že nejen on, ale ani sestra nemohli najít dřevěnou špachtli, aby se mi podíval do krku...

Tak alespoň, že krom zarudlého krku (což se dalo čekat, když mě v něm včera nebo předevčírem začalo bolet) a nadváhy (což vidím při každém pohledu do zrcadla) na mém zdravotním stavu neshledal nic znepokojujícího. Toho jsem se fakt hodně bála. To ale na druhou stranu znamená, že moje naštěstí již ustupující zdravotní problémy nemají stále žádnou prokazatelnou příčinu. Doporučil mi jen dostatek tekutin a vitamíny...

Jo, a ty nohy mi prohlídnul, aniž bych si jen vyhrnula nohavice a kousek hladce oholené pokožky odhalila... vlastně krom toho, že jsem si dvakrát vyhrnula tričko, aby si poslechl srdce a plíce, na žádné odhalování nedošlo. A to jsem se na něj tak chystala! :)

Další schůzku s Robertem už příště ne. Děkuji.

A zítra zajdu k Martě a nechám si ukončit tu pracovní neschopnost, abych si konečně šla udělat tu svou práci.