Nikdy a nikde

Slíbil mi společnou neděli, ale radši zavolal až po neděli. Nevím, zda to byla záminka nebo fakt chtěl poslat fotky vlka z loňského výletu na ikonická místa Hor, do kalendáře pro jeho blízké, kamž prý počítá i mě... A fotky můžu dát třeba na flešku a přivézt, až přijedu! Aha, my se uvidíme? A nemělo to být už v neděli?! Nešlo to, protože já prý pořád někde jezdím (o jediném výletě jsem mu vyprávěla!) a v tu neděli že prý měl doma havárii topení a něco s mobilem, takže mi nemohl ani zavolat... blablabla... blablabla...

A tím začíná týden předvánočních zázraků! Jsme zase najednou v docela intenzivním kontaktu. Volá často a hovory jsou to dlouhé, tedy on tak dlouho dokáže hovořit... já se jen občas na něco zeptám. Třeba, proč jsem nemohla přijet v neděli! Že prý se s kolegou, který za ním přijel, vožrali. Aha?! Nestojím mu ani za to, aby si ty lži pamatoval?

Nic neříkám, myslím si svoje... a on dál vypráví o vlkovi... a dál tahá z rukávu historky z celého svého života, mateřskou školkou počínaje... a najednou rekapituluje všechny svoje životní známosti, hledáme totiž tu, která na něm praktikuje vúdú! Já jsem docela vtipná a nebo si to aspoň myslím, navíc s ním mám chuť své humory rozehrávat a tak moc mě to baví! A tahle vúdú teorie je moje. Zanechal za sebou tolik zhrzených žen, že by si určitě nejedna ráda píchla do jeho panenky.

Ty jeho ženy jsou mi jedno, ať už byly před mnoha roky nebo včera, ale on to asi moc nechápe. V rámci toho, jak zase mám potřebu se mu otevírat, se mu radši snažím vysvětlit, že mi vadí to, že mi nedovolí být s ním, i když je celý podzim doma. Brečím mu do telefonu, jak moc je mi to líto; protože to kouzlo, které on dokáže rozehrát, stále funguje a k těm slovům bych ráda viděla i činy... a jeho! Nešlo to (verze tři!), protože s tím bolavým kolenem mi nechce být na obtíž, jeho ego mu to nedovolí... a taky vlastně se moc bojí si mnou něco začít, protože nikdy nikoho takového, jako jsem já, nepoznal...

Takže mi záhy (ne)logicky slibuje další společnou neděli! A vylíčí mi ji v barvách... líčí mi všechno, co chci! Krom toho, že kvůli bolavému koleni mám sama jít ven s neposlušnou padesátikilovou bestií, která si na mě ani nemůže pamatovat. To nechci, ale on se to ani nesnaží chápat... Společnou neděli bych však brala, chci dál poslouchat, jak mu na mě záleží, že mezi námi musí být jasno... blablabla... a chci ten oběd, který uvaří... a chci zase k němu do postele... chci prostě všechno!

Další den už jsem z jeho dlouhých monologů trochu unavená. Chtěla bych, aby projevil aspoň náznak zájmu o mě. Když už se na něco zeptá, je to něco, co jsem mu říkala mnohokrát, a reaguje na to stejně jako v minulosti. Navíc začínám z jeho slov tušit, že nejvíc potřebuje to, abych vzala vlka ven. Už nemám přijet v neděli, už mám přijet ve čtvrtek po práci... než stíhám reagovat, nějak to vyšumí...

... ale do středečního večera se to změní v to, jestli nepřijedu už ve čtvrtek ráno. Odmítám. Ve čtvrtek ráno ho bolavé koleno, které s doktorem vůbec nehodlá do termínu kontroly řešit, donutí k dalšímu podobnému hovoru: jestli bych si prý nemohla vzít dovolenou a hned tam jet a vzít toho psa ven. On, který celé léto (celá léta) užíval práci jako výmluvu, proč není na nic prostor, nemá ani trochu pochopení pro mé pracovní povinnosti a nařkne mě z toho, že je mi kariéra bližší než on... a že když se na mě nemůže spolehnout, na co by mu byl nějaký vztah. Vysmála jsem se mu, nešlo to reagovat jinak, nesnažila jsem se už ani moc hájit, popřála jsem mu, ať se mu koleno brzy zahojí, a tak nějak definitivně se s ním rozloučila.

Myslela jsem, že je to konec. Ale večer volal zase, jako by nic... a pod vlivem mlel blbiny. No, tak tohle přece taky nechci! Ani to pokračování s pátečním dotazem, zda se mu o vlka postarám v sobotu; ale přesto to zkusím hezky, že jsme se domlouvali na neděli, že v sobotu už mám v plánu něco jiného. A zase jsem ta špatná! Jak on se na nikoho nemůže spolehnout, když něco potřebuje, že nikomu na něm nezáleží... blablabla... Musela jsem se zeptat, zda jemu na někom záleží, zda on se ke všem v minulosti choval tak, aby se na něj mohli taky spolehnout. Jasně, že se mu upřímnost nelíbila; a že teda kašle na všechny ukřivděný, že to nemá zapotřebí. Loučím se a pokládám mu telefon poprvé. Asi za půl hodiny volá znovu, že už si hlídání sehnal, že ještě existují lidí, kteří to pro něj udělají... a já prý se mám jít (nedořekl co)... a že on už mi nikdy nezavolá. Tak jsem mu jen odvětila, že jsme domluvený, ať se má hezky a položila mu telefon podruhé.

Tohle fakt ve svém životě nepotřebuju! A přitom je to déjà vu! Loni to bylo skoro stejně patetický... ale loni jsem s ním aspoň něco málo hezkého prožila... i tak jsem se nakonec cítila jen jako někdo, kdo by tu byl, když on něco potřebuje, nikoliv jako někdo, koho chce, o tom, co bych chtěla já, vůbec nemluvě.

A tak to zase nedopadlo. Zase jsem bez snů...