Tady a teď

Už i on sám se mě ptá, proč se s ním ještě bavím, co na něm vidím a proč ho chci, když vím, jakej je. A já jsem ráda, že se ptá a že s ním můžu hovořit o tom, co cítím a jak se s ním cítím... tedy když mi zrovna dovolí být s ním (aspoň zavrtaná pod peřinou s telefonem na uchu, když nic jiného). Třeba ho to nezajímá, třeba si zase jen chce honit ego, třeba ráno, až se probudí, si nebude vůbec nic pamatovat...

Já si pamatuju všechno. Dávné sliby z dob, kdy jsem mu ta slova ještě věřila; a byť pocitově mu věřím stále, už ne slibům, a tak z posledního půlroku si pamatuju převážně pocity. Když pominu drobná zklamání z toho, že občas v něco doufám, i když nevěřím, tak si to vlastně užívám!

Naše dlouhé večerní telefonáty o všem a o ničem, aniž bych se upínala k tomu, že o víkendu budeme spolu a že mi uvaří segedýn.

Úplně obyčejné otázky, co budu dělat, jak jsem si užila výlet, co bych chtěla k Vánocům, i když vím, že nejen Ježíšek neexistuje.

Srandičky. Smích. Lichotky. Otevřenost. Důvěru. Blízkost. Všechno to lidské.

Celou tu krásnou iluzi, která tady a teď funguje.

Jsou to jen okamžiky, které mě zase chvíli dělají šťastnou. Tady a teď. Nevím, jestli zavolá zítra nebo za čtrnáct dní, i když se většinou loučí s tím, že ten okamžik, kdy se uslyšíme, specifikuje. A je mi líto, že nevolá... chybí mi on a chybí mi pocity, které vzbuzuje. Občas mu napíšu, volat mu nechci, protože Jiřina.

Nevím, jak to s ní má. Já o ní dlouho vůbec nemluvila, řekl přece, že neexistuje, tak bylo zbytečné prudit a kazit si ty ukradené chvíle štěstí; a pak o ní sám začal mluvit, trochu oklikou, že prý to skončilo... ne teď, už je to pár měsíců... Nestačím se divit; jak to mohlo skončit (jedno kdy), když neexistovala nikdy?! Mýtomanovi nejde věřit nic. Že něco skončilo, jsou zase jen prázdná slova. Ptát se nemá smysl...

Ano, a takhle absurdní to celé je a vždy bylo!

Racionálně si to sama neumím vysvětlit, ani nechci, prostě jen jedu na té vlně pocitů.

Tady a teď.