Odpolední láska z lesní pláže
Umím se zamilovat na několik let, jindy na pár minut... dnes ten pomíjivý pocit trval pár hodin... možná to ani nebyla zamilovanost, jen ten tolik intenzivní pocit chtít zažít něco (s)nového!
Strávila jsem odpoledne uprostřed lesa u řeky a strávila jsem ho mimojiné pokukováním po jednom chlápkovi. Nejdřív to bylo takového to "je to on? není to on?" - tím on myslím toho, který se mi před dvanácti roky docela dost líbil, toho, kterého po ránu často míjím cestou do práce, toho, se kterým teď shodou všech okolností pracuju v jedné firmě.
Což je shodou okolností skutečnost týkající se mnoha těch, na které jsem si v minulosti pomýšlela... :D
Tohle všechno jsem věděla já. Co napadalo jeho, když pokukoval po mně, netuším...
Já se tedy dívala po něm, on po mně a, když se naše pohledy náhodou střetly, dělali jsme, že po sobě vůbec nepokukujeme... :)))
Kdy jsem tohle zažila naposled? Už si ani nevzpomínám...
Však jsem si to dnes také hodně užívala!
A to se mi rozhodně nelíbí tak jako tehdy...
Koncem léta 2001, jednoho deštivého dne, jak jsem se dočetla ve svém deníčku, mě nechal přejít přes vozovku. A toto milé gesto mi stačilo k tomu, aby mě pobláznil. Ale netrvalo to dlouho, ani do zimy to nevydrželo! ;) :D
Přesto se mi i dnes dařilo chvílemi se zasnít. Třeba o tom, že mě osloví... zcela nezávazně... on možná asi neví, že je mým kolegou... ani si mě možná po ránu nevšímá tak jako já jeho, protože přece jen on do mě před léty zakoukaný nebyl... ale něco se mu hlavou honit muselo, když se po mně pořád otáčel...
Nejsem ten typ, který nezávazně oslovuje muže. Ani uprostřed lesa, daleko od civilizace. Ani na opuštěné pláži. A už vůbec ne nahoře bez. Za žádných okolností!
Takže jsem fakt jen zpoza knížky nenápadně pokukovala, čekala, zda se něco stane (a že v mé fantazii se toho stačilo odehrát docela dost), a občas už to vypadalo velmi nadějně...
Nedočkala jsem se. A to se ohlížel ještě poté, když se obul, než odcházel. Znovu se po mě díval - vůbec ne nenápadně, když si oblékl tričko. Ale pak si sbalil lahve od pěti lahváčů, které za odpoledne vypil, a šel...
Pět je odhad, nepočítala jsem mu je. Nepočítala jsem ani cigatery, které vykouřil. Nesoudila ho. Na to jsem byla příliš okouzlena okamžikem a mlhavou vzpomínkou a bylo mi moc vedro.
Bylo mi ho snad jen líto, že je tam tak sám... a pije...
Přesto se teď večer zamýšlím (a píšu si)...
Anděl, barevnější, cipísek, děčíňák, esovej, figurína... a G jako gambrinus?
P. S.: Procházeje diagramem lásky končím v tomto případě v levém dolním bodě, takže je vše, jak má být! ;)
Komentáře
Okomentovat