Nezávazný rozhovor v podaní pana anděla a slečny Lenky

Fakt jsem se neptala, kdy naposledy pouštěl draka a jestli by třeba nechtěl. Navíc byl už od samého rána značně rozladěn, a tak jsme se spolu jen míjeli; on se o mě pravděpodobně nazajímajíc, já ten nezájem raději předstírajíc, když jsem viděla, jak je otrávený. Ale potřetí, počtvrté nebo snad možná popáté, když jsme se zase potkali, bylo už nasnadě to vše nějak prolomit (navíc už se tvářil o něco méně nepřístupně)... Že by nezávazný rozhovor, jak doporučovala Tonča?

---

Řeknu Vám to rovnou. Pobavte se nad tímto příspěvkem! I když jsou pro mě důležité všechny ty maličkosti, tak nad některými stejně kroutím hlavou... stejně, jako nad naším dnešním "rozhovorem"... :)

Ono to bylo otitulováno jako rozhovor pouze z toho důvodu, že jsem si vzpomněla na ten Tončin nevinný dotaz. To bylo tak...

Šel proti mě a ruce měl plné věcí, které si asi jeho šéf vyžádal přivézt, že přes ně sotva viděl a měl to asi i těžké. Jak jdu proti němu, tak uvažuju, jestli bych se neměla zeptat, jestli nechce pomoct. Pár kroků měla jsem to v úmyslu, pak jsem usoudila, že by stejně pomoct nechtěl a že by to možná i vyznělo hloupě... až později jsem si uvědomila, že si s plnou náručí těžko mohl otevřít autobus, aby si to do něj naskládal, a že jsem mu měla tu pomoc nabídnout, ale v tu chvíli jsem to zavrhla.

Něco jsem říct chtěla. Tak jsem se na něj rádoby obdivně usmála a říkám mu (doslova): "Vy toho unesete... týjo!"

Snad to měla být odpověď, snad to byl jeho způsob, jak prolomit to naše dnešní nevšímavé mlčení: "Nafasováno. Můžeme jet..."

A tím "můžeme jet" rozhodně nemyslel nás dva... odjel úplně sám...

A to je konec pohádky, milé děti... :D

Však já jsem Tonče říkala, že nezávazné rozhovory nám nejdou... :)))

Tak který z hrdinů Vás zklamal víc? ;)

Oba? Nebo jen já?

A proto je jistě lepší jít pouštět toho draka, u toho se moc mluvit nemusí... :)))