Jsem vlastně tak napůl zadaná a napůl nezadaná...

Ať to zní jakkoliv divně, maximálně to vystihuje pocit z dnešního volného dne. Představovala jsem si ho jinak, chtěla jsem si ho užít... a místo toho tu teď sedím a zase se přehrabuji ve svých pocitech...

Napůl single. I tohle může být omluvou, případně výmluvou pro celé to mé nepřehlédnutelné pobláznění mužem o dvacet let starším. Mám na to všechno čas i prostor... mám totiž nadbytek času i prostoru.

---

Nechci, aby to vypadalo, že si stěžuju. Já si nestěžuju. Mně to svým způsobem i vyhovuje.

Vyjma dnů jako je třeba dnes... už mi zase maximálně chybí lidské teplo, se kterým jde ruku v ruce něha a láska, péče a starostlivost, člověčí společnost a partnerova blízkost. Vidět, slyšet, dotknout se, přivonět, ochutnat...

Jistě spolu trávíme nemálo času.

Každý pracovní den se spolu sejdeme u oběda, několikrát denně klepu na dveře jeho kanceláře a na telefonu na mém pracovním stole nejčastěji vytáčím právě jeho telefonní číslo. O víkendu jsme byli na místě, které jsem si dlouho přála navštívit. A máme i další plány...

Ale teď bych si pro změnu chtěla zase užívat jen jeho a jeho blízkosti.

Zatopila bych v kamnech, aby mu nebyla zima, a čekala bych na něj.

Skočila bych mu kolem krku, až by se objevil ve dveřích.

Uvařila bych oběd, něco moc dobrého.

Třeba bychom si jen povídali, respektive dohadovali se o něčem...

... nebo si v televizi pustili nějaký starý film nebo pohádku.

On by zase usnul a já bych ho budila a on by se zlobil, ať ho nechám spát.

Taky by se zlobil, že tu mám pořád stejný nepořádek.

Nelíbila by se mu moje hudba a chtěl by mi zase pustit nějakou, která by se nelíbila mně.

Byli bychom prostě spolu...

A pak bych ho zase nechtěla pustit domů a chtěla bych, aby zůstal...

Možná jsou to maličkosti, po čem toužím, ale abych úplně nezapomněla, že fakt nejsem single, jsou to moc důležité maličkosti!