Stejně na ničem jiném nezáleží
Jsem strašlivě vztahovačná a všechno si beru osobně. Rozčiluje-li se někdo, mám pocit, že se rozčiluje na mě, i když se rozčiluje kvůli něčemu jinému. Otočí-li se někdo zády, mám pocit, že se otočil zády ke mně, i když to tak možná ve skutečnosti není... a nebo to tak je a já nejsem vztahovačná a v tom, že se označím za vztahovačnou, hledám jen jakousi útěchu...
Však jsem to včera do jednoho komentáře tady na blogu psala. Není nutné, aby mi ta dobrá nálada vydržela do devadesáti, stačilo by do devatenácti... do devatenácti hodin dnešního dne. Je třináct pryč... A? A nic.
Všechny ty mé důvody k dobré náladě byly strašně povrchní!
Krásný Tomáš.
Snědý číšník v pizza baru.
Kolega, se kterým jsme si hráli...
Na slavnou hvězdu a jeho obdivovatelku prahnoucí po jeho podpisu na holém těle (na ramínku, upozorňuju, že fakt jen na ramínku!) - tuhle hru jsme hráli.
Pomíjivé a povrchní okamžiky, jejichž kouzlo mělo zmizet za dobu kratší, než jak dlouho mi trvalo, než jsem smyla kolegův podpis lihovým fixem.
Chvilku jsem se drobnými radostmi potěšila, ale je to pryč... stačí, když se jeden chlap otočí zády (asi, že spěchal - měl asi tři hodiny zpoždění) a já jsem zase tam, kde jsem byla... :(
Proč mi zrovna na něm tak záleží?
Proč jsem o něj měla celé dopoledne starost, když jsem viděla, jak je venku a jak je na silnicích?
Věděla jsem, že má nějaký problém, nějakou překážku na cestě - co přesně to nevím. A chtěla jsem se ho nehraně starostlivě zeptat na to, co se dělo. Což nebyl nápad tak nereálný jako chtít s ním jít pouštět draka nebo jezdit na sáňkách.
Zeptala bych se. Kdyby se ke mně neotočil těmi zády, jakmile jsme se potkali, a nenechal by mě jít několik kroků za sebou...
Bylo by to lepší, kdyby mi ho pak nezačalo k tomu všemu být líto. Nejen kvůli tomu, jak těžká je v takovém počasí jeho práce, ale i ta jeho slabá bundička, kterou si asi bral s vyhlídkou jiného počasí, mě rozlítostnila.
A jak začnu nějakého chlapa litovat, tak to je můj konec! Ruku v ruce s tím totiž jde i to , že mám okamžitě tendenci ho začít ochraňovat a zachraňovat a pomáhat mu...
Ale někomu, kdo se otáčí zády, se přece nedá nijak pomoct ani ho nijak podpořit!
Tak proč se na to nevykašlu a až kliknu na "hned zveřejnit" zase se půjdu podívat z okna, kde je tomu mého chudáčkovi konec? :(
Komentáře
Okomentovat