Jak jsem panu andělovi nesla vdolečky. Bavorské.
Kdo sleduje mou andělskou story, může se přečíst další pokračování andělského deníčku; komu se ten příběh zdá nudný a jednotvárný, ať nečte raději ani tenhle článek, a přečte si třeba ten včerejší nebo jakýkoliv jiný... a nebo se může jít třeba projít ven... :)
Já jsem se dnes také procházela. A zase kolem autobusu... ale žádná má očekávání to nesplnilo.
Vlastně vůbec nechápu, proč se v tomhle citovém pobláznění tak vyžívám, proč za tím vším neudělám tlustou čáru a pořád čekám, že mě to nějakým způsobem naplní. Nenaplní. A když, tak jen na chvíli... brzy už to budu moct nazývat letitou nešťastnou láskou. Rok a tři čtvrtě už to trvá; zpočátku se zdálo, že by to mohlo mít vývoj a že to není jen jednostranné. Teď už se nezdá vůbec nic.
Nechci toho mnoho, stačil by mi nepatrný zájem. Třeba si mě všimnout a andělsky se usmát. Byla bych spokojená. A také více spokojenosti se sebou samou by neškodilo!
Výjev z dnešního dne:
Jak bych k obědu mohla spořádat pět bavorských vdolečků? Tři jsem snědla. Dva mi zbyly.
A vzpomněla jsem si na něj. Respektive viděla jsem ho sedět v autobuse. Vdoleček by si dal určitě rád... nebo ne? Nebo jo? Chvíli jsem skoro byla rozhodnutá jít se s ním o vdolečky rozdělit. Aby neměl hlad... a také jsem chtěla jít za ním a tahle vdolečková záminka mohla změnit to, že jsme se pořádně ani nepotkali.
"Co bys dělal, kdyby ti tvoje víla přinesla vdolečky?"
"Vzal bych si je a byl bych polichocen..."
Hmmm... tak to mě nahlodalo ještě víc. Skoro jsem k němu měla nakročeno. Skoro. Spíš jen v hlavě, než i reálně. Zase jsem to neudělala. To, co jsem udělat chtěla a o čem jsem snila... :(
Ale on mi o ty moje vdolečky stejně neskáče. Ani o buchtičku. A vůbec o nic.
Optimistické Corly a ostatním se omlouvám, mám dnes pesimistické smýšlení...
Komentáře
Okomentovat