Jak se mi stýská!

Už jsou to skoro dva týdny, co jsem ho viděla naposled, a ještě víc než než týden zbývá, než ho zase možná uvidím. Možná. Ještě ráno jsem si libovala, jak jsem v jeho nepřítomnosti v pohodě, že není důvod nikterak smutnit, protože se zase vrátí, a po dobu jeho dovolené se alespoň zrekreuje moje citová (ne)vyrovnanost.

---

Ano, byla jsem vyrovnaná. Než jsem ho viděla. Jeho kolegu, kterého mi minule nabízel, když jsem protestovala, že by to bylo hloupé, kdyby on už neměl přijet...

Nic to neznamená. Přesto mě ten kolega zaskakující po dobu jeho dovolené dokázal úplně rozhodit, a to nepředvídatelným způsobem... a k tomu jsem si uvědomila, jak se mi stýská!

Jak bych zase chtěla jen vidět toho muže! Při troše štestí by se usmál...

Jeho přitomnost, přítomnost anděla byla by důkazem, že cosi nadpozemského stále existuje.

Nechci a nemůžu mít víc než tu hmatatelnost důkazu. Hmatatelnost, o které se vždy chci přesvědčit vlastním smyslem. Hmatem. Tolikrát jsem se ho chtěla dotknout. Nikdy jsem si však toto příliš důvěrné gesto nedovolila udělat.

Když bych to udělala, jistě bych chtěla využít i dalších smyslů. Před rokem a tři čtvrtě jsem ho uviděla. Později i uslyšela. Dotkla-li bych se ho, zbývaly by mi ještě ty dva další smysly... ještě mnohem důvěrnější. Toužila bych přivonět si k němu... hmmm... a pak... ochutnat.

Zase jsem se příliš zasnila... fakt by mi teď stačilo jen ho spatřit.

Alespoň na kratičký okamžik...

Do příštího čtvrtka to nemůžu vydržet! :(