z mého andělského deníčku (část dvanáctá)
aneb Jak jsme se s panem andělem začali sbližovat a ono to mělo skončit
6. října 2008
Dnes mě Josef fakt pobavil... ale úplně maximálně :)
Nejdřív jsem ho trošku vyhlížela... ale ne nijak zásadně... jen jsem nakoukla, nikde nebyl, nepokračovala jsem v tom... zrovna jsme se šly zeptat k nadřízené, co se ohledně této jeho záležitosti vyřešilo na poradě.
No, a k jeho záležitosti jsme se dozvěděly, že ať už to necháme být, ať si s tím nelámeme hlavu, že mu prostě řekneme, že jsme postupovaly podle toho, jak to tu bylo zaběhnuté, ale že názor se bohužel změnil... a že to prostě zaplatí... Už se zase zapomnělo, že jsme se na něj chtěly složit a vzít to jako naší chybu a ponaučit se z toho?!
No, a já mu v pátek říkala něco jiného, že? :( Takže jsem z toho měla zase trošku depku a navíc mě to jednání fakt naštvalo... šla jsem se uklidit k M. a po návratu jsem nahlásila kolegyni, že jsem mluvila s Josefem... že jsem mu nastínila, že se něco děje a že se to řeší, ale to, že ten náš rozhovor proběhl už v pátek a že to nebyla náhoda jsem jí samozřejmě už neřekla...
... takže se možná pak mohla trochu divit, že jsem Josefovi odpovídala na pozdrav, když jsme šly na oběd a potkali jsme ho. Vzhledem k tomu, jak jsem se do toho zamotala, jsem se začala trochu bát, co bude... jestli Josef třeba nebude čekat nějaké informace z mé strany... a já jsem s ním přece údajně již dnes mluvila! No, ale vydařilo se to docela, kolegyně jen podotkla: "Vy z nás musíte mít asi radost." Začátek konverzace...
... a pak mi zase některé věci unikají... On byl v pohodě, říkal, že to teda zaplatí, že to jsou jenom peníze... že jsou důležitější věci... Kolegyně už odešla, když viděla, že já s ním dál mluvím, tak se zase vrátila... Říkala jsem mu, že pro normálního člověka je to spousta peněz... a on teda mluvil o těch jinejch hodnotách, já se ho neváhala zeptat, jaké to jsou... ani nevím, co mi na to řekl... Pak se do toho vložila kolegyně a chtěla mu to nějak vysvětlovat; říkala něco v tom smyslu, že je třeba tento problém vyřešit, ale že se bohužel hodlá zasahovat i do minulosti...
On se pořád usmíval, kolem očí měl vrásky... byl úúúúúžasnej... A na to, co řekla kolegyně, jí odpověděl, dívajíc se přitom na mně, že se nejprve musí vyřešit minulost, aby mohla nastat ta budoucnost. No pro mě to bylo tak úžasně dvojsmyslné, že jsem se tomu začala smát... pravděpodobně v tom žádný skrytý smysl nebyl, možná jsem tedy opět vypadala jako hlupačka... Ale kdyby on se tak hezky nesmál... vždyť pro ten jeho úsměv já to všechno dělala... tím to všechno začalo kdysi dávno v lednu... Mizel pomalu dolů po schodech. Konec konverzace.
Asi jsem se nad obědem opět záhadně usmívala... jen doufám, že si toho kolegyně nevšimla...
7. října 2008
Kolegyně z V. mi dnes říkala, že už od nich k nám nebude jezdit ta linka, na které jezdí Josef :( Konec snů... konec nadějí...
Říkala, že od nového roku, ale pravděpodobně to bude od půlky prosince, až začnou platit nové jízdní řády. Pamatuju si, jak mi bylo líto, že nebude jezdit Tomáš, když loni pouze změnily turnusy, ale linka zůstala... Tohle mi nebude už jen líto... z tohohle asi budu moc smutná :( Co budu dělat bez Josefa? Za kým budu běhat po dvoře? Na koho se budu těšit? Kdo se na mě bude usmívat tak jako Josef? O kom budu snít?
Říkám si, že když mu neřeknu co nejdřív všechno, co bych mu chtěla říct, nebudu k tomu už mít mnoho příležitostí... a pak bych už jen litovala, že jsem zmeškala něco, co mohlo být úžasné... Navíc tím, že bych mu vše řekla, už skoro nic neriskuji... vždyť o Vánocích už ani nebudu mít možnost se s ním potkat... ach jo... Neumím si představit, že už ho vůbec nebudu vídat...
17. října 2008
Když jsem s ním dnes mluvila, tak jsem si na to přesně vzpomněla, že jsem mu chtěla říct, jak se mi po něm bude stýskat... ale na nějaký praktický dotaz, který by mohl rozproudit konverzaci - jako třeba, jestli už má všechny ty doklady, nebo tak něco - vůbec ne...
Nejdřív to vypadalo, že se na tom dvoře jen tak mineme... ale on pak naráz změnil směr, místo do dveří od dílny šel směrem ke mně... No, tak pozdravili jsme se... a dál nevím... okno... ne, chtěl se prostě zeptat, jak se ta jeho situace vyvíjí... tak jsem tam cosi plácala... skončilo to tím, že bysme to nejraději nechaly vyšumět... že my to po něm nechcem, jeho šéf se k tomu nemá, aby to chtěl... a že maximálně si jednou pan ředitel vzpomene, že se na to bude ptát... Možná měl trošku starost, aby to za něj neplatil někdo jiný... možná (a to si říkám jen naivně) měl trošku starost o mě, abych to neplatila já... možná chtěl prostě vědět, jak na tom je... možná (ještě naivnější úvaha) se mnou chtěl jenom mluvit a ono nám to zase moc nešlo :( Nakonec jsem mu říkala, ať se má hezky a loučila jsem se s ním...
Zdržela jsem se na tom dvoře, schovala jsem za cisternu, abych nevypadala, že ho pozoruju, ale tak abych na něj dobře viděla, až bude odjíždět... motor už měl totiž nastartovaný. A taky, že hned odjížděl... dívala jsem se na něj... on mě také zaregistroval... zamávala jsem mu, asi jsem se na něj i usmívala... taky mi zamával... a pro měl tohle byla ta nejsladší třešínka na dortu... moci zamávat Pepinkovi, když odjíždí...
23. října 2008
Kdyby těch našich posledních pár setkání bylo alespoň takových jako dnes, byla bych zase spokojená... a možná i smutná jako dnes, když odjel...
Jsem už schopná předvídat, kde se zrovna pohybuje... v tu chvíli jsem nepředpokládala, že by byl jinde než na výpočetce... a já tam měla na tiskárně tisky :) Vešla jsem do dveří, on stál v těch dalších dveřích... ale hned mě zaregistroval... pozdravili jsme se, já se asi zase usmívala... a možná se mi povedl i nějaký překvapený výraz :)
Šla jsem k té tiskárně odtrhnout si mé dokumenty a slyším kolegu, jak křičí do telefonu, že to snad není možný, že si pořád posílají pro novou náplň do tiskárny... tak se zkoumavě dívám na Josefa, chápavě se usmívajíc... a on tiše dodal za kolegův monolog: "A pokaždé sem jdu já." nebo tak něco... byl tak úúúúžasnej... a já mu zase nic neřekla a odešla...
No, vlastně jsem si ho zase neužila a sama jsem nic nepředvedla... ale přesto jsem z toho měla vcelku dobrý pocit... ale asi bych chtěla víc a víc... a přitom za dva měsíce nebudu mít nic... možná bych mu to měla říct...
24. října 2008
... až s ním zase budu mluvit... a já asi zase budu, protože už jsou zase na programu ty zcizené tržby, tedy i ta jeho... už se to zase chce nějak řešit... no tak za ním zase někam doběhnu... asi už ve středu... a pak zase a zase a zase... zdá se, že jeho problém prostě nemá mít konce, dokud nevezme nějaký rapidní vývoj i vztah mezi námi :D
29. října 2008
On je prostě tak sladkej... tak hezky se usmíval... a na prošedivělých vlasech měl kapky vody :) Miláček! Řekla jsem mu, jaký on je to hodný člověk :)
Vůbec jsem za ním neběhala, ani jsem ho nezvládla vyhlížet, protože jsme v tu chvíli zrovna s kolegyní už zase řešily tu jeho odcizenou tržbu... opět jsme vyčíslovaly všechny tu sumy... samozřejmě, že mého miláčka jsem hájila a hájila... v jednu chvíli se kolegyně ptala, jestli ho má ze seznamu vymazat... lákavé, ale s tím jsem nemohla souhlasit, to by bylo do očí bijící... vždyť se tu o něm tolikrát hovořilo!
Potkala jsem ho, až když jsem šla z oběda, a mluvila jsem s ním! :) Potkali jsme se, pozdravili jsme se, usmívali jsme se, on mě nechal projít chodbičkou ke dveřím, protože dáma se přece pouští první do dveří, ale teatrální gesto s tím, že by mi ty dveře otvíral, asi nechtěl udělat. Podržela jsem mu ty dveře, aby také mohl projít... a ohlížím se po něm a najednou zjišťuju, že na něj mluvím... fakt jsem to vůbec neplánovala...
Říkala jsem mu, že už je zase na pořadu jednání... pak asi něco, že se to teda zase řeší, ale že vůbec nevím, jaký to bude mít vývoj... také jsem mu říkala, že už se stydím před ním ukazovat, že jsem mu toho tolik naslibovala a že nic z toho vůbec není tak, jak jsem řekla, že je mi to líto, protože jsem mu chtěla pomoct, protože je to takovej hodnej člověk :) Fakt super formulace! Teď když nad tím přemýšlím, tak on skoro nic neříkal, stále jsem mluvila jen já... on kladl maximálně jednoslovné otázky typu "jo?" nebo "proč?"...
Jak jsme spolu vyšli ze dveří, tak jsme spolu zase šli kousek po dvoře... to jsou okamžiky, které miluju... takhle bych se s ním chtěla procházet... Vždyť těch pár sekund byl pro mě zase tak euforický zážitek :) Rozloučili jsme se, respektive neloučili jsme sem, ale řekli jsme si, že uvidíme... Byl tak sladkej!!! A tak hezky se usmíval!!! A ty kapky vody ve vlasech...
30. října 2008
Tak jsem zjistila, že bude mít dovolenou!!! :( Nepřejede už ani tolikrát, kolikrát by do té půlky prosince přijet měl... :( A já mu ještě nestačila vůbec nic říct!!! Třeba k tomu nebudu mít žádnou příležitost!!! Co jen mám dělat?!
Utěšuju se ještě tou myšlenkou, že třeba tu linku z V. do S. nechají beze změn... že třeba ten Josef přijede i toho 15. prosince, v den, kdy si myslím, že už nepřijede... ale to je jen planá naděje... proč by ten spoj měl jezdit, když není vůbec využíván.
Už je pozdě na to, abych začala zvyšovat frekvenci... No, ale možná bych s Josefem měla ještě jet... do třetice... naposledy... třeba bychom tentokrát měli prostor na to si říct, co bych si s ním říct chtěla...
31. října 2008
Bude se mi po něm stýskat, ale došla jsem k názoru, že to nechci jinak... nechci komplikovat život sobě ani jemu - on bude daleko a perspektivu by to nemělo žádnou. Takže si to užiju... doflirtuju... vzpamatuju se z toho... a... ale nezapomenu...
Ano, i takhle může přemýšlet slečna, které tehdy bylo 27 let! A nestydí se za to! :)
Komentáře
Okomentovat