z mého andělského deníčku (část jedenáctá)
aneb Jak jsem se s panem andělem poprvé tajně sešla
2. října 2008
Dnes se zase začala řešit ta jeho odcizená tržba, kterou jsem já, moje kolegyně a pravděpodobně i Josef už dávno měli za vyřízenou. Má nadřízená, která nám transakci schválila, na to najednou zapomněla... a teď prý, že on je naše největší chyba! Skoro to vypadá, že nám ty peníze bude vracet. Mám ho zítra kontaktovat a nějak mu nastiňovat, jak se situace vyvíjí? Říkám si, že bych měla, vzhledem k tomu, že jsem iniciátorkou celé akce... jen tak neoficiálně... ach jo... asi zase nebudu spát...
3. října 2008
No, tak jsme viděli... sešla jsem se s ním tajně, kolegyni ani nadřízené jsem nic neřekla, pak to zase vzalo další vývoj, takže ho v pondělí asi budu vyhledávat znovu. On byl úžasnej a já jsem měla pořád tu tendenci se ho dotýkat... ale neudělala jsem to... Hlavně jsem moc ráda, že jsem ho upozornila na to, co se kolem jeho osoby děje, vzhledem k tomu, jaký vývoj to nabralo ještě později...
Ráno to vypadalo docela dobře, jedna z prvních věcí, které jsem udělala, že jsem šla k nadřízené, a ptala jsem se jí, jestli to mělo včera ještě nějaký vývoj, a ona mě začala uklidňovat, že ať se nebojíme, že to pro nás nebude nic znamenat. Ale já přece přišla orodovat za Josefa! Tak jsem byla v podstatě uklidněna, že pokud by mělo dojít na to, že by se ty zcizené tržby měly zpětně platit, že jeho už z toho vynecháme, a že kdyby se na tom opravdu trvalo, tak že to zaplatí nadřízená... načež jsem řekla, že my už jsme se s vedoucí skoro domlouvaly, že se na něj budeme skládat... takže velkou část by dala ona, něco my s kolegyní a bylo by to vyřešené. Takže jsem fakt byla taková docela spokojená.
Přesto jsem měla potřebu ho na to vše upozornit, aby se to k němu teda nedostalo odněkud jinud, třeba od jeho šéfa... takže jsem se před desátou vypařila a šla jsem ho vyhlížet, abych za ním mohla jít k naftovému stojanu a domluvit s s ním schůzku... tak moc jsem se bála... srdce mi bušilo, všechno mě rozbolelo, když jsem ho viděla přijíždět...
Takže jsem šla na pumpu, cestou jsem se docela uklidnila, takže když jsem k němu přistupovala vcelku vyrovnaně... Řekli jsme si "dobrý den", on viděl, že já jdu k němu, tak zaujal u toho naftového stojanu s pistolí v ruce velmi vstřícný postoj vůči mně... tak jsem se ho zeptala, jestli bych s ním mohla mluvit, až si natankuje... souhlasil... asi pak jsem se ho ptala, jestli bude na zadním dvoře... asi mi dal nějaký způsobem najevo svůj souhlas... ještě se zeptal (doslova): "To je kvůli tam tomu, jo?" Ach, to jeho vyjadřování! No řekla jsem že jo... a on se ptal, jestli je nějakej problém... tak jsem řekla, že jo, ale že jenom malej - snažíc se uklidnit jeho nebo mně...
On ještě tankoval, já donesla kolegyni nějaké doklady... sledujíc ho z okna, až bude odjíždět, abych mohla jít za ním... Nevím, v které chvíli mě to napadlo, už možná hned, jak se ptal, jestli "je to kvůli tam tomu", jeho asi vůbec nenapadá, že bych s ním mohla chtít mluvit o čemkoliv jiném! Buď je tak zabedněnej a nebo čeká, že já si budu udržovat jistou úroveň...
Možná je zabedněnej... vždyť já si s ním domluvila schůzka na zadním dvoře a, když jsem tam přišla, tak on stál před myčkou! Trochu mě to zarazilo... autobus před myčkou, Josef u dveří toho Crosswaye, já přišla z druhé strany... nejprve jsem se trochu zarazila, pak jsem nesměle přešla směrem k němu...
Vedla jsem monolog... nevím čím jsem začala... asi tím, že ho chci informovat o tom, co se děje, protože bych byla nerada, aby to teda slyšel o někoho jiného, vzhledem k tomu, že to byla akce, kterou iniciovala já... on už chápal, že to vypadá špatně... tak jsem mu zase chtěla vysvětlovat, že to bylo zpočátku zcela legální, že to bylo schválené mými nadřízenými, a že pak se to zvrtlo tím, že nám tady přímo na dvoře okradli jiného řidiče a že se to začalo řešit zpětně a že ona už to dávno všechno zapomněla... a pořád jsem mu říkala, jak je to nepříjemné, že jsem mu chtěla pomoct, že jsem ho chtěla zachraňovat... a já nevím, co jsem mu to tam všechno napovídala...
On nic neříkal, on jen chtěl vědět, co teda... jestli to bude muset zaplatit... tak jsem mu pořád říkala, že doufám, že ne... že od rána nedělám nic jiného, než že za něj chodím přimlouvat... a že to snad dopadne dobře... a že na toho zmiňovaného řidiče se skládají kolegové v J., a že na něj se holt budeme skládat tady v S.... a on několikrát říkal, že to teda zaplatí... a že kdybych to měla platit já, že to zaplatí on... nevím... byla to trapná schůzka před mycí linkou...
Navíc nás vyrušil dílenský mistr a on se mi rázem přestal věnovat! Se mnou nemluvil a po mistrovi si žádal vyměnit dvě kolínka! Normálně s ním mluvil! O něco méně rozpačitě než se mnou... na rozpacích byl pouze, když mu mistr řekl, že až půjde na oběd, ať si někomu řekne o ty kolínka... tak jen tak neurčitě říkal, že ho nezná... a pak se ho mistr ptal, co to tam dělá s tou mycí linkou... Já ho možná vyrušila z mycího procesu, toho si nejsem vědoma... a najednou mu ten mistr předváděl, jak se vejde do myčky, něco se tam zmáčkne nebo co to, pak se podleze optické čidlo a myčka se začne zavírat... prej: "A takhle to podlezeš..." Napoprvé se to asi nepovedlo, tak to spolu pak nacvičovali znovu...
Dívala jsem se na něj... on se v tu chvíli díval na mě, snad jestli se na něj dívám... To byl jeden z těch hezkých okamžiků u té mycí linky... ten nejkrásnější byl na závěr... Já jsem si s ním zase chtěla dlouze povídat, on mi asi za celou tu dobu nebyl schopen naznačit, že na to asi nemá čas... když odešel mistr, tak jsme ten náš "rozhovor" měli v podstatě ukončen... a on, jak to umí jen on, mi zcela beze slov řekl - jo, otevíral pusu, hlásky z ní nevycházely, gestikuloval - že už musí do myčky... on mi celou tu dobu děkoval, já mu pořád říkala, že rozhodně nemá za co...
Byla jsem na odchodu a stalo se to, co mi udělalo velkou radost - odcházela jsem od něj, procházela jsem mezi jeho Crosswayem, budovou, respektive čímsi modrým plechovým (asi) i přímo pod tím modrým plechovým, co bylo vcelku nízko... říkal mi: "Pozor na hlavu", asi viděl, že jsem se o to možná skoro praštila... já to vůbec neregistrovala (jako když jsem začínala chodit s M., tak jsem pořád padala z chodníků :) ), až když jsem se po něm po tomto upozornění znovu ohlédla v okamžiku, kdy to podcházel on a on se shýbal... tak jsem mu řekla, že nejsem tak velká jako on... ale ta starostlivost mi opravdu udělala radost... jen kvůli tomu si říkám, jaký je to miláček...
Celou tu dobu jsem si ho prohlížela... byly to zase detaily... ty čipové karty se šílenou fotografií v jeho ruce... jeho světle hnědé sandály, které se mi minule zdály předpotopní, dneska se mi zdály jen zvláštní... nárameník, nevím proč ten mě zaujal, asi vykrojeným tvarem... vlasy - ne prošedivělé, ale šedivé... velmi hladce oholená tvář, občas nějaká maličká zarudlá tečička v obličeji... no, a ta jeho rozepnutá košile, respektive měl rozepnutý jen ten jediný vrchní knoflíček, přesto jsem viděla chomáč jeho bujného ochlupení a další zanícenou tečku...
No ale, když mi říká "Pozor na hlavu", tak je to prostě miláček... :) Ani jsme se nijak u té mycí linky neloučili, prostě jsem odešla... Odešla a už jsem ho pak ani neviděla...
Snad se uvidíme v pondělí... musíme se vidět v pondělí... musím mu sdělit, jak se situace vyvíjí, protože ona se vyvíjí... Nejenže jsme s kolegyní psali směrnici pro zacházení s finanční hotovostí, ale záležitost se opět řešila i u generálního ředitele, Josefa hájila už i nadřízená, že tomu jsme ty peníze prostě vrátili a jestli bude trvat na tom, že se mají zaplatit, tak že se tady na to složíme... že Josefovi to už prostě nikdo vysvětlovat nabude... načež GŘ řekl, že mu to teda vysvětlí sám... :(
No tak alespoň, že je na nějaké následné dění ten Josef připraven... nemyslím si, že by ho ředitel chodil hledat po dvoře, jako já... leda, že by si ho pozval k sobě, to pak ale musím být připravená jít s ním... nenechala bych ho tam přece jít samotného...
V pondělí se s ním asi zase musím sejít a vylíčit mu průběh událostí...
Ano, i takhle může přemýšlet slečna, které tehdy bylo 27 let! A nestydí se za to! :)
Komentáře
Okomentovat