Pár minut štěstí
A právě v tu chvíli, kdy už jsem začínala přemýšlet nad tím, že unavovat se dalších šest let pokukováním po krásném Romanovi a trápením se bezvýchodností toho začarovaného kruhu plného emocí, nadějí a následných zklamání už bych možná nemusela, mi ten chlap zase ukázal, proč na něj nemůžu nikdy zapomenout! Byl zase tak okouzlující, že jsem zase podlehla... a dělala přesně to, co chtěl... ale ani on se nebránil tomu, čeho jsem si žádala já...
O Velikonocích jsme měli jít lyžovat, z čehož se tehdy trapně vymluvil, ale neomluvil. Další vývoj to tehdy asi mít nemělo a vzhledem k tomu, že nedlouho poté onemocněl, ani mít nemohlo. Čtvrt roku jsme se neviděli. Když pak zase někdy začátkem prázdnin začal jezdit a já zase začala nenápadně vyhledávat ty krátké chvíle našich setkání, už jsem nenacházela to, co dříve. Nebylo tam to kouzlo a být tam ani nemohlo, protože těžko mohl něčím dosáhnout toho, abych byla tak nadšená, jako když jsem si představovala, že spolu budeme sedět na lanovce a určitě budeme vypadat minimálně tak šťastně jako pár z reklamní fotky skiareálu...
Přenesme se však ze zimní romantiky do jednoho z posledních žhavých letních dnů! Žádné oteplovačky, ale barevné cípaté šaty na ramínka. A Roman, když vidí, že já za ním nepůjdu, kam mě láká, přichází za mnou a navazuje kontakt, a to stejně originálně jako obvykle: chce mi něco ukázat! Tričko. Úplně logicky ho vyzývám, ať se jde převléknout a ukáže se nám (mně a kolegyním, které mě doprovází), což nejdříve nepochopí a odmítá se přede mnou z košile do třička převlékat. Stydí se! Upřesňuji, že skutečně nechci, aby se přede mnou svlékal, že jsem ho přece poslala převléknout... jde tedy tak učinit...
V novém tričku si vedle mě sedá na lavičku a baví nás svými historkami. Nějakou z těch storek si už zase zaslouží pohlazení po ramínku. Po chvíli mi to pohlazení vrací. Je horký slunečný den a je mi fakt hezky. A spousta další pocitů se ve mně mísí, když mě vyzývá, ať si sáhnu na jeho týdenní strniště. Jsem z toho mírně rozpačitá (a přítomnost kolegyň situaci nevylepšuje), ale udělat to chci. Nastavuje tvář a učinit ten krátký pohyb prsty jde docela snadno... Nepíchá to! Kdybychom tam byli sami a kdybych byla důvtipnější, určitě bych mu hned řekla, že to se musí otestovat úplně jinak!
Situace je bohužel taková, že nejsme sami a navíc jsme vyrušeni dalšími kolegy. Ten letmý dotek je najednou dávnou minulostí. Hovor plyne dál. A když Roman začne zase hovořit o firmě, kam by teoreticky mohl jít pracovat, a zmíní se o tom, že viděl nějaké fotky velmi spokojených zaměstnanců, najednou překvapím sama sebe tím, že mu říkám, že bychom si na důkaz toho, jak se u nás ve firmě máme my, měli také udělat fotku. Selfíčko. I když můj telefon umí krásné widescreenové fotky, tisknu se k němu co nejblíž a on se k témuž nenechá dlouze vybízet.
Fotku z lanovky nemáme. Fotku z lavičky už ano! A řekla bych že tak dobrou, že by se jí zaměstavatel mohl chlubit na svých sociálních sítích a lákat nové zaměstnance do svých řad. Ale zaměstnavatel na zdokumentovaném štěstí nemá téměř žádné zásluhy... byla to jen souhra náhod a chvilkové sladění...
V mé hlavě se však právě rozpoutává další z řady velkolepých snů.
Stanou se někdy realitou?
Komentáře
Okomentovat