Pojďte, pane, budeme si hrát!
Bude to sedm let, co se mi zalíbil , a budou to tři roky, co jsem se do něj či myšlenky na něj zamilovala. Řešila jsem tehdy otázku, jak by se tvářil, kdybych mu řekla něco z toho, co mě napadalo . Za ty tři roky jsem zjistila, že na všechno, co jsem mu kdy řekla, se tvářil buď nadšeně nebo to všechno bral, jak to je a ničím nebyl překvapen. Nikdy nevypadal, že ho obtěžuje jakákoliv moje snaha o fyzický kontakt, z míry ho nevyváděla ani má přiznání a vyznání a mé návrhy na společně strávený čas přijímal nadšeně. Takže jsem ho (ne)směle hladila po ramínku, brala za ruku , říkala mu, že na něj myslím , a pak jsem se i otázala, zda se mnou půjde lyžovat ... Ten příběh už možná znáte. Přestože se tvářil nadšeně, lyžovat nešel ; přestože za čas znovu souhlasil, že spolu můžeme strávit odpoledne, následovaly zase jen výmluvy ; a, přestože mě později tlačil k dalšímu vyjádření, že chci být s ním, znovu se toho zalekl a znovu mě zklamal . To už jsem přestala mít energii na to projevovat vůči j...