Zažít něco (s)nového!

Je to téměř rok, co se mi ozval bývalý šéf s tím, že jeho známý hledá účetní, a pár dní na to jsem věděla, že tu nabídku vezmu a svému tehdejšímu zaměstnavateli dám výpověď. Možná znáte ty sliby, které si dáváme s lidmi, kteří byli každodenní součástí našeho života, že se budeme vídat, ale následně tomu úplně tak není, protože se ty naše světy vzájemně vůbec neprolínají. Lidi z bývalé práce, se kterými jsem chtěla zůstat v kontaktu, by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Občas se i sejdeme, ale na těch setkáních je skutečně patrné, že už každý máme svůj svět; až na jednu kamarádku... asi máme společného víc než jen to, že se jmenujeme stejně! Když jsem tehdy šla do nové práce, dostala jsem od Leničky osobní KPZ, která mi měla to sžití s novým prostředím usnadnit. Měla jsem tam krásný sešit a tužku na poznámky, diářík, abych si mohla plánovat setkání s kamarádkami, a dopisní papír, abych jim mohla psát; veselá razítka, bez kterých přece nelze v kanceláři přežít, něco dobrého na obal...

Skoro bych si myslela, že po pěti měsících bych už měla zapomenout a nedojímat se vzpomínkou na okamžiky, které byly tak kouzelné, ale kterých ze zcela zjevných důvodů nebylo dost. Ale ne; dovolím si ještě jeden článek o chlapovi, který za tolik článků, kterých tu o něm bylo publikováno, rozhodně nestál, ale ono se mi chce... když se totiž pro něco nadchnu, vždy tomu propadnu naplno a jen tak se nevzdávám. A tak, když jsem si nedávno pomyslela, že na kdysi barevného Romana vzpomínám až příliš často, řekla jsem si večer před spaním, že si budu zaznamenávat, co jsou ty spouštěče vzpomínek na něj... A hned po ránu jsem si zapsala první: to když jsem se oblékala a můj pohled sjel na můj svetr v regálu s oblečením, stejný měla Romanova sousedka na sobě, když jsem s nimi naposledy seděla v hospůdce. Pokračovalo to v koupelně, když jsem si na sebe stříkla ten parfém, který jsem používala v ty dny, kdy jsem věděla, že se třeba uvidíme. Cestou do práce vzpomínku vyvolala odbočka k firmě, kde js...