Zažít něco (s)nového!

Vždycky mi přišla za uši přitažená věta "potřebuju zhubnout pět kilo", protože ty, které to říkaly (ne, nebyli to muži!), to buď vůbec nepotřebovaly nebo potřebovaly shodit daleko víc. Do které z těchto kategorií asi patřím, když jsem teď v situaci, že těch pět kilo dolů fakt potřebuju?! Nutně. Ne hned. Stačí do Vánoc. Podotýkám, že před třemi roky jsem měla o padesát kilogramů víc než teď, takže by se těch pět mohlo zdát trochu směšných, ale prostě ještě nejsem s tím, jaké číslo ukazuje váha, a hlavně s tím, jak vypadám, spokojená. Pět kilo bůčku navíc. Vzhledem k tomu, že bych potřebala pomoct i od nevzhledné kůže na břiše, nabízelo by se řešení v podobě plastické operace. Asi bych se za nové břicho nerozmýšlela zaplatit, ale co mě od plastiky jednoznačně odrazuje, je strach z toho zákroku. Takže kůže ať si je, jaká je, ale s těmi pěti kily, samozřejmě že s těmi na břiše, musím zatočit! Prvních čtyřicet kilo šlo dolů téměř samo (jak už jsem tu nejednou psala, jen úpravou jí...

Je to asi tak půl roku zpět, kdy jsem se chystala na rande do Hor , a přestože pak jsem byla zklamaná tak, že jsem se zařekla, že už žádného chlapa balit nebudu, nějak jsem na to zapomněla a udělala jsem to znovu... a chtěla jsem jet znovu do Hor... za stejným chlapem... ono mi s ním totiž v posledních týdnech zase bylo tak hezky! Jediné pozvání, ke kterému se však měl, bylo to k prohlídce autobusu, které jsem odmítla, protože se mi zdálo absurdní. Toužila jsem po něčem víc! A využila jsem první příležitosti, která se mi naskytla. Položila jsem další nevinnou otázku, na které se mi dostalo podobně nadšené odpovědi, jako když jsem se před půl rokem ptala, jestli se mnou půjde lyžovat... Sníh na Horách už sice napadl, ale na lyžování to ještě není. Tentokrát jsem se otázala - asi úplně trapně, ale taková už prostě jsem - jestli můžu přijít na večeři. Ne jen tak, po delší chvíli, co mi líčil, co bude vařit, jak to bude vařit, s čím to bude vařit... svůj obdiv k jeho kuchařským schopnost...