Odolat! Nebo si vybrat...

Vždycky mi přišla za uši přitažená věta "potřebuju zhubnout pět kilo", protože ty, které to říkaly (ne, nebyli to muži!), to buď vůbec nepotřebovaly nebo potřebovaly shodit daleko víc. Do které z těchto kategorií asi patřím, když jsem teď v situaci, že těch pět kilo dolů fakt potřebuju?!

Nutně. Ne hned. Stačí do Vánoc.

---

Podotýkám, že před třemi roky jsem měla o padesát kilogramů víc než teď, takže by se těch pět mohlo zdát trochu směšných, ale prostě ještě nejsem s tím, jaké číslo ukazuje váha, a hlavně s tím, jak vypadám, spokojená. Pět kilo bůčku navíc. Vzhledem k tomu, že bych potřebala pomoct i od nevzhledné kůže na břiše, nabízelo by se řešení v podobě plastické operace. Asi bych se za nové břicho nerozmýšlela zaplatit, ale co mě od plastiky jednoznačně odrazuje, je strach z toho zákroku. Takže kůže ať si je, jaká je, ale s těmi pěti kily, samozřejmě že s těmi na břiše, musím zatočit!

Prvních čtyřicet kilo šlo dolů téměř samo (jak už jsem tu nejednou psala, jen úpravou jídelníčku a jeho plánováním na kalorickétabulky.cz), pak jsem trochu polevila, ale když jsem chtěla pokračovat za minulý podzim bylo dalších necelých deset dole. O Vánocích jsem se ale znovu rozežrala, následovala jarní únava, takže bylo nutné doplňovat energii, a pak letní pikniky, grilovačky a zmrzliny. Kruh se uzavřel a já jsem si řekla, že do Vánoc to musím zvládnout! Dvě kila z minimálně sedmi, která jsem si předsevzala, jsou pryč... ale jde to fakt těžko...

A to jsme se do toho daly společně s kolegyní. Když jsem se jí o svém plánu zmínila, sama se rozhodla ke mně přidat. Jenže víc, než že bychom se motivovaly, sdělujeme si, čemu jsme podlehly. Tu pražené arašídy, tu mandle v čokoládě nebo jogurtu, křupky, burizóny v čokoládě... občas i šílené kombinace toho všeho za jediný večer... a pak se zase týden stravujeme vzorně...

Ale chutě jsou zákeřné a vrací se. Už několikátý den je máme já i Léňa. Dnes po obědě jsme si zase říkaly, co jsme si včera večer daly a co bysme si ještě daly, ale řekly jsme si, že už to zase na chvíli stačilo. Byly jsme odhodlané. Jenže se nám ani v práci neodolává snadno, protože na recepci je automat s nápoji, bagetami, ale hlavně různými tyčinkami... a asi půl hodiny po obědě mi Léňa volá z vedlejší kanceláře, že asi jde k tomu automatu a jestli jdu s ní. Říkám, že ne, přestože mě ta myšlenka láká. Mé rezolutní ne Léňu překvapuje, že když si ho po chvíli rozmyslím a, že jestli teda chce jít, že půjdu s ní, už odmítá. Tak jí alespoň říkám, ať mi zavolá, kdyby si to rozmyslela. Nerozmyslela si to; ale já po chvíli ano. Spočítám drobné v peněžence a jdu Leničce nahlásit stav. Když vybere mince i ze své peněženky, už se zvedá od stolu. Dvě patra nás dělí od malého zázraku...

A také od rozhodnutí, co si vybereme, co tam asi bude dobrého. Vím, že tam je mandlová Lina, ale tou jsem před dvěma týdny uchvácena nebyla a podobně mě zklamaly i polomáčené sušenky. Dieta může být zachráněna pouze, nebude-li ve vitríně Kinder Bueno. Jenže ono tam stále ještě je. Pod položkou H6. Nic mě nemůže zadržet a už házím do automatu mince v hodnotě sedmnácti korun.

"Tak si ho, Léňo, dáme napůl!"

"Tak jo..."

A takhle my si tady hubneme!

Ještě, že jsme na to dvě...