Pan Legrační

Minulý týden mi bylo čtyřicet. To už je něco jako střední věk, ne? Mohu si dovolit s tím nesouhlasit? Mohu to někde reklamovat? Ano. Ne. Ne. Já vím. Můžu se leda chovat podle toho, na kolik se cítím! Možná to bude působit hloupě, ale od toho se oprostit umím; důležitější je být šťastná... a to se mi poslední dva týdny docela dařilo...

Že by ten jeřábník byl můj dárek k narozeninám?

A je už rozbalenej?!

Takhle ten příběh začíná...

Asociální Léňa sedí v kanceláři s asociální Léňou. Pod okny kanceláře se začala stavba; přijely bagry a bagříky, vrtná souprava, míchačky, náklaďáky... a nakonec jeřáb. Party dělníků se různé střídaly, ti dělali to, jiní ono. Nikdo si nevšímal, že je se zájmem sledují Léňa a Léňa. Nezajímala je jen rostoucí budova, ale i ti muži, jejich vzhled a ulítlé chování některých z nich; myslely si... nebo nad tím možná ani nepřemýšlely, že by je zvenku někdo viděl a sledoval jejich osobité zvyky, třeba vesele tančit, když účetní zápisy vycházejí, jak mají, či vytvářet při hovoru rukama roztodivné kreace. Jenže jeřábník se občas v kabině jeřábu trochu nudil.

Poprvé jen směle zamával!

Zamávat směle nesmělým ženám, o nichž nemohl tušit, že jejich kratochvílí je mávat na projíždějící vlaky, aby se pak mohly tetelit blahem, když si jich všimne mašinfíra a zahouká, a ještě se na ně zářivě usmívat je počátkem imaginárního kamarádství / přátelství / vztahu (nehodící se škrtněte). To taky nevěděl a směle ten imaginární vztah, ať už byl z různých stran chápán jakkoliv, rozvíjel.

Další dny bylo těch gest vysílaných z kabiny jeřábu víc.

Léňa líčí Léně nějakou hloupost a u toho do vzduchu kreslí spojenýma rukama vlnovku, obě zaujaty svým hovorem o něčem úplně nedůležitém, nevidí jeřábníka za oknem, který je v tu chvíli však bedlivě sleduje. Až o chvíli déle se Léniny oči potkají s pohledem muže v kabině žlutého stavebního stroje a muž zvyklý na nonverbální komunikaci s kolegy na zemi nesignalizuje nic jim, ale dokonale opakuje Léniny pohyby rukama, onu vlnku pohybující se ze strany na stranu. Léňa možná trochu zírá, ale pak se směje, ta bezprostřednost a spontánnost ji baví a svým krásným úsměvem se rozesměje i jeřábník.

Je to bavič!

Každou chvilku si někdo fotí rychle rostoucí halu; když si jeřábník mezi jednotlivými přesuny stavebních dílců na jejich na milimetr přesná místa všimne fotografa, vykoukne z kabiny, upraví se, zaujme pózu a vykouzlí úsměv. Fotograf je možná trochu zmaten, ale Léňa a Léňa už vědí, že ten pán s jeřábem je strašně legrační! Léňa a Léňa mají pusu od ucha k uchu a jeřábník se směje s nimi. Pak zase chvíle soustředění a z panelů vzniká cosi jako bazén, pyšný spoluautor, sympatický jeřábník vyzývá gesty Léňu a Léňu, ať si přijdou zaplavat...

Mluví rukama.

Když jde Léňa domů, jeřábník se nejdřív diví, že už, pak se zamáváním rozloučí a ještě stačí Léně říct, že on tam musí být až do šesti. A další den nanovo... Léňa a Léňa už jsou za svým oknem, klidnější Léňa rozčilenější Léňu uklidňuje slovy a hypnotizérskými pohyby rukama, když on vychází zpoza jeřábu a hned tu její gestikulaci registruje, paroduje, předvádí vlastní taneček, směje se a mává. Pro Léňu a Léňu je to vtipné i v okamžiku, kdy se na stavbě nedaří, chybí ty správné díly a muž stojící na jeřábu se chce jít nejdřív zastřelit a pak oběsit. Herecký výkon hodný Oskara jen pro dvě divačky.

Svou chvilku slávy si užívá.

Když betonová konstrukce celé stavby téměř stojí, přichází zpoza jejího rohu, pod oknem kanceláře Léni a Léni, hlavní protagonista; toho dne je ještě neviděl, je třeba tedy oběma rukama ženám zamávat, usmát se, teatrálně představit své dílo a nechat se obdivovat za spoluautorství. Léňa a Léňa sice v gestech mírně pokulhávají, ale mají pro svého jeřábníka jen a jen kladné hodnocení.

Co se zde asi právě hodnotí?

Nešel si v tu chvíli jen pro pochvalu, šel si i do auta pro láhev černé limonády. I přítomnost tohoto nešvaru, nad kterým se Léňa vůbec nepozastavolala, jí bylo třeba posunky vysvětlit, všiml si totiž, že ona ho stále sleduje. Asi to nechápal, nerozuměla tomu ani Léňa; během pár krátkých okamžiků v ní něco probudil, něco, na co už skoro zapomněla, zájem o jinou bytost opačného pohlaví, rozechvění, touhu po sblížení, okouzlení a chuť jít do něčeho po hlavě.

A přitom rande bylo dávno domluvené!

Už v ten den, kdy jeřáb na stavbě poprvé vytáhnul do výšky své dlouhé rameno a zatočil se, zažertovala jedna z Léň, že by to byl prima kolotoč. Nápad zaujal komunikativního kolegu a neváhal se muže obsluhujícího jeřáb vzápětí dotázat; ovšem informaci, že je to domluvené, nebraly Léňa a Léňa vůbec vážně. Na kolotoč se přes všechny mnohem intenzivnější pocity úplně zapomnělo, navíc kdo by rád jezdil na řetízkáči?!

Adrenalin se začíná vyplavovat i jen po opuštění bezpečného místa v kanceláři (když jste asociál)!

Ano, Léňa a Léňa vyšly ven. Na stavbu nesměly, neměly helmu, ani vestu, veselé sukně se za bezpečnostní oděv zatím nepovažují; jen tak nenápadně to šly okouknout z blízkého povzdálí. Na dvě nesmělé introvertky odvážný počin! I povšiml si jich jeřábník... divil se nebo jen byl překvapen? Léňa to první gesto neuměla přečíst, záhy však zjistila, že jeřábník nepoužívá jen jeřabnickou znakovou řeč, ale že i mluví!

Říkejte tomu rozhovor!

Muž vykoukl z kabiny a zavolal na ženy opodál, zda už konečně přišly na ten kolotoč. A Léňa jen pobaveně řekla, že jo.

A to je konec.

Tády dády dády dááá.

Nic víc nebylo.

Ano, jsem ta Léňa, v ním ten starší urostlý muž probudil spící ženství, touhy a sny. Jsem stále ta Léňa, erotomanka, která se z fleku zamilovává a nepřipouští si, že by se tyhle věci neděly oboustranně, ta, co v maličkostech nachází celé své bytí.

A takhle jsem zase šťastná!

Ani mě netrápí, že už třeba zítra nebo za týden jeřábníka neuvidím. Teda trochu ano. Ale momentálně jsem vděčná za tuto trošku vzruchu, za jeho pár úsměvů a ta krátká pobavení!

Prosím, až budete poblíž nějaké stavby, zvedněte hlavu a zamávejte za mě jeřabníkovi!