Zažít něco (s)nového!

2018: První rande. Druhé rande. 2022: Druhé první rande. Druhé druhé. První třetí. První čtvrté. První páté... 2023: Třetí první. 2024: Čtvrté první. Třetí druhé! Divný počty. Divný rande. Zase. Dva měsíce jsme se na tom domlouvali, dva měsíce on bájil a já snila, dva měsíce byl milej a já čekala, že přesně takové jaké jsou naše hodinové hovory po telefonu, bude i to osobní shledání, že budeme dělat všechno to, o čem kdy byla řeč... Přílišná očekávání jsou evidentně chyba! I když já vlastně do poslední chvíle netušila, jestli to tentokrát vyjde. Večer předtím jsme se na tom sice domluvili, ale copak to něco znamená? To, co platilo večer, tentokrát však platilo i druhý den po vystřízlivění... Byl z toho pití bolavej a protivnej. Nepochopím, proč kdokoliv pije! Ale jemu neřeknu ani slovo, jen se mu směju... jako vlastně je to docela milé, tohle dobírání, jeho fyzická blízkost a já ztrácející zábrany. Jen mi pořád chybí více iniciativy z jeho strany, nějaký projev zájmu či emocí, který by

Kdy přesně se se mnou událo to, že se s mužem mého života domluvíme, že přijde na oběd, a já si ani nepřipravím suroviny na vaření? Vím, co by jedl, kdybych vařila, ale nevím, co by jedl, kdyby fakt přijel... Už téměř dva měsíce si plánujeme, že se uvidíme, ale... prostě jsme se neviděli. Beru to tak, že v jeho životě je pro mě přesně tolik místa, kolik mi ho tam on sám udělá; a taky vím, s kým se zaplétám... teda chtěla bych... Chtěla bych všechno to, co nám naplánuje, ale už nejsem v jeho případě tak naivní, že bych věřila všemu, co říká. Když mi říká, že se uvidíme, tak s tou variantou počítám - buď to vyjde nebo budu dál držet bobříka samoty. Když mi říká (a zní mi to v kontextu nějak zvláštně), že na víkend jede pracovně pryč, raději mu fotku místa, které mi před rokem ukázal a kde pak sama trávím víkendové odpoledne, pošlu, ať se vyhneme tomu, že bychom se tam náhodou potkali a třeba by nepřišel jen se psem. Když mi říká, že se ozve, až se ze zakázky vrátí, jsem si skoro jistá, ž