Náš imaginární vztah

Kdy přesně se se mnou událo to, že se s mužem mého života domluvíme, že přijde na oběd, a já si ani nepřipravím suroviny na vaření? Vím, co by jedl, kdybych vařila, ale nevím, co by jedl, kdyby fakt přijel...

Už téměř dva měsíce si plánujeme, že se uvidíme, ale... prostě jsme se neviděli. Beru to tak, že v jeho životě je pro mě přesně tolik místa, kolik mi ho tam on sám udělá; a taky vím, s kým se zaplétám... teda chtěla bych...

Chtěla bych všechno to, co nám naplánuje, ale už nejsem v jeho případě tak naivní, že bych věřila všemu, co říká. Když mi říká, že se uvidíme, tak s tou variantou počítám - buď to vyjde nebo budu dál držet bobříka samoty. Když mi říká (a zní mi to v kontextu nějak zvláštně), že na víkend jede pracovně pryč, raději mu fotku místa, které mi před rokem ukázal a kde pak sama trávím víkendové odpoledne, pošlu, ať se vyhneme tomu, že bychom se tam náhodou potkali a třeba by nepřišel jen se psem. Když mi říká, že se ozve, až se ze zakázky vrátí, jsem si skoro jistá, že to bude o den, dva později. Když mi říká, že zavolá zítra a fakt zavolá, mile mě překvapí a fixuju se na něj víc a víc. Když mi říká, že teda o tom dalším víkendu už určitě budeme spolu, že koupí maso na grilovačku a jestli bych nekoupila dřevěné uhlí a třeba nějaké omáčky, jdu koupit věci, pro které bych do obchodu normálně nešla, protože když už to plánujeme do takovýchto detailů, musí to přece být pravda, a tak udělám i mísu coleslawu...

Dělala jsem ho tedy s myšlenkou, že ho mám ráda (coleslaw i Romana!) a že ho kdyžtak sním (coleslaw!), ale fakt jsem ho sama jíst nechtěla... ani jsem ten víkend nechtěla chodit sama po lese, ale zase to tak dopadlo. Víte, že když brečíte, žádný houby nenajdete, i kdyby jich byl plný les? A víte, že jde brečet a smát se zároveň, protože chlap, kterého chcete, určitě není na nějaké brečení zvědavej, takže se smějete něčemu, co vám do telefonu říká, a brečíte, že jste sami v tom lese a že záhy dodává, že ani zítra se neuvidíte, protože něco zase úplně absurdního.

A pak mi do detailů všechno to, co (ne)zažil, vypráví.

Kdybych tomu aspoň rozuměla! On, který se vždycky nepochopitelně naštval a přestal komunikovat, je dva měsíce neuvěřitelně milej a já citlivá na přetvářky a faleš mu to žeru! Co ho vede k tomu pravidelně se mnou být v kontaktu a bájit o tom, že budeme spolu a co budeme dělat?! Nebo mi třeba jen vypráví, jak uklízel sklep a jak štípal dříví a já pak, i když ho jen slyším, hmatatelně cítím všechny ty city, které ve mně zas a znovu vzbouzí. A tolik bych mu to chtěla říct, ale nechci ho tím nikam tlačit...

A taky bych tolik chtěla být s ním! Obdivně k němu vzhlížet, protože to se po telefonu dělá blbě. A vést ten úplně obyčejnej život: "jen budeš na zahradě sedět se psem a popovídat si s ním, abych zatím mohl posekat". Když nevyšel minulý víkend, sám mi místo toho sliboval, jak mi to vynahradí některý z dnů v týdnu, pak vymyslel znovu grilovačku na víkend, aby v pátek večer řekl, že se v neděli staví, až pojede z úplně absurdně prezentovaného školení (na které mi teda mimochodem tvrdil už někdy na jaře, že jde). Už v ten pátek jsem neuměla projevit dostatek nadšení, přesto slibuju nedělní oběd. Slibuju i vím, co bych uvařila, ale vařit se nechystám... Nedělní důvod, proč na školení nešel, zní jako další klukovská výmluva.

Imaginární kuře na paprice bylo výtečné!

V jeho životě je pro mě přesně tolik místa, kolik mi ho tam on sám udělá. Bytí v tom jeho smyšleném světě mi docela začíná jít a hlavně se mi tam, s ním, líbí.

Tak ještě si najít místo i v jeho reálném životě!