Zažít něco (s)nového!

Pořád nevím, zda mě to víc naplňuje nebo ničí. Nerozumím jemu, nerozumím sama sobě... Nechci, už mě to ubíjí, být sama. Nechci, neumím si to představit, být něčí full-time ženou. A nechci být jedinou ženou někoho tak toxického jako je Roman! Jen proto že je jediný a nemá tudíž žádnou konkurenci, to jeho kouzlo stále funguje... jen proto že už jednu ženu má, mám pocit, že můžu být tou pro radost a ne tou z nutnosti... a navíc to, že ho důvěrně znám, mi dovoluje být sama sebou a jen tak můžu být šťastná... a občas i jsem a občas ani trochu... Ale existuje někdo s kým společně prožívám záblesky normálního života! Pokud vám nic z toho nechybí, nepochopíte, že může být luxus: sdílet s někým své malé žití, mít se s kým zasmát, popovídat si o ničem a aspoň v náznacích něco plánovat... a těšit se... No, plánovat; já už se ani nesnažím ptát, zda se uvidíme. Jen chci třeba něco ukázat... a on řekne v sobotu... a já se začnu těšit na něco, co je stejně hezké jen v mých představách. I kdybychom se

Emoce jsou velmi nestálá věc, aspoň ty moje. Byla jsem zklamaná, trochu smutná a trochu naštvaná, když jsem před více než dvěma týdny odjížděla od jediného muže v mém divnosvětě; a když se mi to rozleželo v hlavě, říkala jsem si, že už v tomhle (ne)vztahu žádnou iniciativu vyvíjet nechci. Energie, kterou jsem do toho vkládala, se mi skoro vůbec nevracela... Pokračování bylo a je jen na Romanovi. Já chci, ale musí chtít i on. Začal docela dobře... Po dvou nebo třech dnech zavolal a sám mluvil o tom, že to v tu sobotu bylo z jeho strany špatně. Aha; tak když prý to věděl hned, jak jsem odjela, proč se předtím tak choval? Co je to za argument, že jsem neměla brát vážně všechno, co říkal, a že ho jen bavilo dívat se na to, jak mě tím zlobí?! Že prý se bavil a byl rád, že jsme spolu... Všechno to znělo zase tak hezky, že jsem cítila pomíjivou radost. Na dálku to zase funguje, ty jeho řečičky... Tak proč ne, když jsme spolu? Okouzlenější bych mohla být už jen, kdyby nám aspoň něco plánoval,