Víc než nic

Pořád nevím, zda mě to víc naplňuje nebo ničí. Nerozumím jemu, nerozumím sama sobě...

Nechci, už mě to ubíjí, být sama. Nechci, neumím si to představit, být něčí full-time ženou. A nechci být jedinou ženou někoho tak toxického jako je Roman! Jen proto že je jediný a nemá tudíž žádnou konkurenci, to jeho kouzlo stále funguje... jen proto že už jednu ženu má, mám pocit, že můžu být tou pro radost a ne tou z nutnosti... a navíc to, že ho důvěrně znám, mi dovoluje být sama sebou a jen tak můžu být šťastná... a občas i jsem a občas ani trochu... Ale existuje někdo s kým společně prožívám záblesky normálního života!

Pokud vám nic z toho nechybí, nepochopíte, že může být luxus: sdílet s někým své malé žití, mít se s kým zasmát, popovídat si o ničem a aspoň v náznacích něco plánovat... a těšit se... No, plánovat; já už se ani nesnažím ptát, zda se uvidíme. Jen chci třeba něco ukázat... a on řekne v sobotu... a já se začnu těšit na něco, co je stejně hezké jen v mých představách. I kdybychom se viděli, zase by to bylo divný... ale zatím to beztak nevyšlo...

Jsem taková ta žena pro radost, o kterou však on asi ani nestojí. Někdy se celé dlouhé dny neozve a já přemýšlím, jestli ho ještě uslyším. A pak zavolá, jako by se nechumelilo a nebo mi vysvětluje, proč mi dříve vlastně vůbec zavolat nemohl, aniž by to dávalo smysl, přesto se tvářím býti chápající ženou. Nějakým způsobem se snaží i on; pokračuje to, od května jedeme na takové klidné smířlivé vlně, bez jakýchkoliv negativních emocí v afektu. Viděli jsme se tedy jen dvakrát a vždycky to bylo zvláštní, nevím, jak to vnímal on... ale já to musím zkoušet dál. Po telefonu to to kouzlo má! Vždycky jsem ráda, že zase zavolá, a tak ráda ho slyším... že ještě pokračuje to naše (ne)normálno.

Klidně si mysli, že jsem šílená, ale... Mám Tě ráda. Obdivuju na Tobě mimo jiné, jak seš chytrej! Já asi tak chytrá nejsem, ale ani tak hloupoučká, jak si možná myslíš; vnímám toho spoustu, ale nepřísluší mi to řešit... a ani nechci, beru to tak, jak to je, a záleží mi na Tobě. Měla bych Tě ještě radši, kdyby mezi náma bylo jasno, a měla bych Tě ráda i bez všech těch neuvěřitelnejch historek, i když někdy by to možná byl nuda.

Seš jako nějaký umělecký dílo! Dokáže ohromit a uchvátit, i když mu nemusíš vůbec rozumět a taky se někdy může stát, že si záměr autora neinterpretuješ vůbec dobře... Zatím jsi mi vysvětlil vždycky všechno, tak doufám, že jednou dojde i na to, že pochopím Tebe. Zatím seš jako to umění, kterýmu nerozumím; oddělenej bariérou: NEDOTÝKEJTE SE EXPONÁTU! 

Chci lístek do týhle expozice, chci se na Tebe zase dívat. Jaký jsou návštěvní hodiny?

A pak mu chci třeba něco napsat; aby věděl, že na něj myslím.  Ne, tohle jsem mu neposlala. Myslel by si, že jsem šílená! A taky na něj nechci tlačit ohledně setkání; kdyby chtěl, dávno bysme se viděli... Ale jak nerozumím jemu, sobě ani tomu, co mezi sebou vůbec máme, nejsem schopná ani určit hranice, kam můžu v komunikaci zajít.

Je to dost začarovanej kruh a já jsem v něm ztracená.