Nic

Emoce jsou velmi nestálá věc, aspoň ty moje. Byla jsem zklamaná, trochu smutná a trochu naštvaná, když jsem před více než dvěma týdny odjížděla od jediného muže v mém divnosvětě; a když se mi to rozleželo v hlavě, říkala jsem si, že už v tomhle (ne)vztahu žádnou iniciativu vyvíjet nechci. Energie, kterou jsem do toho vkládala, se mi skoro vůbec nevracela...

Pokračování bylo a je jen na Romanovi. Já chci, ale musí chtít i on.

Začal docela dobře... Po dvou nebo třech dnech zavolal a sám mluvil o tom, že to v tu sobotu bylo z jeho strany špatně. Aha; tak když prý to věděl hned, jak jsem odjela, proč se předtím tak choval? Co je to za argument, že jsem neměla brát vážně všechno, co říkal, a že ho jen bavilo dívat se na to, jak mě tím zlobí?! Že prý se bavil a byl rád, že jsme spolu... Všechno to znělo zase tak hezky, že jsem cítila pomíjivou radost.

Na dálku to zase funguje, ty jeho řečičky... Tak proč ne, když jsme spolu?

Okouzlenější bych mohla být už jen, kdyby nám aspoň něco plánoval, ale v tu chvíli měl před sebou jen svatbu (ne svou! teda možná... :D) a dvě pracovní cesty, jednu z toho na celý týden. O tom, jak vdával dceru, mi ještě něco řekl, ale dál už nevím nic... Jo, byl rád, že jsme spolu, ale asi ne tak moc, aby se mi aspoň krátce ozval... aby třeba jen reagoval na fotky, které jsem mu jeden den posílala. Snažím se to neřešit, prostě si říkám, že má práci...

Ale i když se vrátil (nevěřte mýtomanovi, věřte stalkerce a webkamerám), pokračování se nekoná. Mrzí mě to...

Navíc si zase připadám tak osamělá. Neumíte si to představit, pokud jste nezažili mít před sebou týden volna a nemít chuť si cokoliv plánovat, protože sami se sebou jste furt, tak co si na tom lze užít? Existuje jediné uspokojivé východisko, a to být s ním... aspoň chvíli!

Jsem zase jen smutná. A každý den čekám, jestli se ozve.

A my víme, že ozve, jen nevíme kdy.