Pan Legrační
Minulý týden mi bylo čtyřicet. To už je něco jako střední věk, ne? Mohu si dovolit s tím nesouhlasit? Mohu to někde reklamovat? Ano. Ne. Ne. Já vím. Můžu se leda chovat podle toho, na kolik se cítím! Možná to bude působit hloupě, ale od toho se oprostit umím; důležitější je být šťastná... a to se mi poslední dva týdny docela dařilo... Že by ten jeřábník byl můj dárek k narozeninám? A je už rozbalenej?! Takhle ten příběh začíná... Asociální Léňa sedí v kanceláři s asociální Léňou. Pod okny kanceláře se začala stavba; přijely bagry a bagříky, vrtná souprava, míchačky, náklaďáky... a nakonec jeřáb. Party dělníků se různé střídaly, ti dělali to, jiní ono. Nikdo si nevšímal, že je se zájmem sledují Léňa a Léňa. Nezajímala je jen rostoucí budova, ale i ti muži, jejich vzhled a ulítlé chování některých z nich; myslely si... nebo nad tím možná ani nepřemýšlely, že by je zvenku někdo viděl a sledoval jejich osobité zvyky, třeba vesele tančit, když účetní zápisy vycházejí, jak mají, či vytvářet ...
