Už nechci být hračkou. Budu hráčkou!

Věděla jsem, že krásný Roman je mýtoman. Věděla jsem i to, že v jeho životě figuruje jistá žena. Jak se tedy mohlo stát, že jsem tím vším byla znovu nepříjemně překvapená?! Asi jsem tak moc chtěla věřit tomu, co ten chlap říká, i tomu, co jsem si vysnila. Všem racionálně uvažujícím bylo dávno jasné, že to jeho věčné mlžení a lhaní a má patologická touha po tom zažít něco snového není dobrá kombinace, že? Na dlouho trvající okouzlení to však fungovalo téměř dokonale. Ale, aby to vydrželo déle, musela bych být ještě víc izolována od okolního světa, než jsem...

---

Nakolik mi Roman v uplynulém roce zdůrazňoval, že je rozvedený, a líčil mi svůj staromládenecký život, natolik jsem společně s ním upozadila existenci jeho přítelkyně. Časem jsem začala věřit tomu, že je tak osamělý, jak se prezentuje. Však tak se mi to do mých snů hodilo lépe...

Ale stále prý jsou spolu!

I když před rokem vyprávěl, že se s ní chce rozejít...

I přese všechno, co říkal mně!

A to je to, co mě mrzí, ne to, že není volný (však já také ne), ale že jsem mu uvěřila... že jsem ho nechala si se mnou tak pohrávat... Omluvou mu může být jen to, že to nedělal s nějakým nekalým úmyslem nebo vůbec s nějakým úmyslem. Jako mýtoman tomu, co říká, sám věří.

Pro život je ten chlap asi nepoužitelný a stejně tak asi i do mých snů...

Najednou skoro ani nechápu, jak si zasloužil to nejčestnější místo v nich...

Neuchvátilo mě už ani to, že mi našel přezdívku...

Nebo se mi možná spíš nelíbí ta přezdívka...

Laňka...

Pokusím se užívat si ho dál jen jako zábavnou hru. Na to na něj zcela zapomenout mě až moc baví!

Tedy alespoň to tak momentálně cítím. A když říkám momentálně, myslím tím ve zcela vzácném životním období, kdy jako bych ani žádné sny nepotřebovala, jako bych svůj sen právě žila nebo si život uměla užít, jaký je. Od té doby, co je M. bez práce, má víc času a chuti se věnovat mně. A já si to sobecky užívám a přeju si, aby se to nezměnilo, až si nějakou práci zase najde...