... a zase ten Roman!

Nakolik jsem si vědoma toho, že storka s krásným Romanem nemá budoucnost, případně pouze tu hodně bolestnou, natolik mě v současné době to něco mezi námi naplňuje. Užívám si i ty chvíle, ve kterých bych si dříve - třeba s panem andělem - připadala neskutečně trapně. S Romanem tomu tak prostě není! Takže jsem čím dál tím víc odvážnější...

Chvílemi se sice stále oba tváříme, že se nic neděje, ale občas překvapujeme jeden druhého nebo spíš hlavně já sama sebe. A jeho asi taky!

---

Jak jsem ho brala za ruku, to už je starý. Když mi po Vánocích přivezl podepsané fotky své neteře, která je sportovní reprezentantkou, tak mi tím udělal takovou radost (ne těmi fotkami, přestože teď mají čestné místo na ledničce, ale tím, že na mě myslel!), že když mi při loučení říkal, že se uvidíme zase zítra, musela jsem mu sdělit, že ho moc ráda uvidím... on prý mě taky... ale to by byl slabý odvar, já mu ještě řekla, že ho vždycky ráda vidím, ale že to asi ví... tvrdil mi tehdy, že ne, že jsem mu to nikdy neřekla. Víc se nevyjádřil. Když přijel druhý den, skutečně jsme se viděli a bylo by to milé setkání, i kdybych od něj nedostala první pusu. Sice jen k novému roku, ale byla to pusa!

Od té doby mi většina našich setkání připadá tak milá! Poslední dobou je to možná konečně už to (s)nový!

Když třeba v pondělí ráno, ještě za tmy, jdete do práce, a váš idol projíždějící kolem na vás z okýnka vozu volá, jak vám to sekne, najednou vám vůbec nevadí, že je pondělí ráno. Připadáte si, jako byste ještě v posteli snili svůj sen. Udělal mi tím krásné nejen to pondělí, ale i celý minulý týden. I když toto byl vlastně jen začátek! Když váš idol vidí, že vám kdosi k čemusi přeje, a jde vám popřát taky, aniž by vlastně tušil proč (on se přece může zeptat!), jste totiž minimálně v šestém nebi. Když totiž muž přeje ženě, tak ji muž, tedy alespoň ten z Hor, líbá!

Ano, po pěti a půl letech, co se mi tak líbí, jsme se minulý týden podruhé políbili!!!

A to je přece pádný důvod k tomu poodhalit zase kousek svých citů, ne? Dnešní setkání opět mělo nádech kouzelna.

Když jsem ho tehdy na podzim vzala za tu ruku, nedlouho na to jsem se odvážila poslat mu facebookovou žádost o přátelství, ale vzhledem k tomu, že je spíš pasivním uživatelem této sociální sítě, mou žádost za pomoci syna potvrdil až někdy před měsícem. A protože vím, že si příspěvky svých přátel prohlíží, jen kvůli němu občas postnu nějakou fotku. Nelajkuje mi je; třeba tu, na které se učím snowboardovat, ohodnotil zvednutým palcem, až když jsme se viděli. No, a ty fotky, které se na obrazovce jeho notebooku objevily o víkendu, měl příležitost hodnotit osobně dnes. Tak moc mě zase uchvátil, že když mi v nějaké úplně jiné souvislosti, kterou jsem zase asi vůbec nepochopila, říkal, že na mě myslí, musela jsem mu zcela vážně a bez souvislostí říct, že já na něj taky myslím. A víte, co mi na to řekl? Výřečný Roman se zmohl pouze na: "Jo?" a s úsměvem jsme oba dva pokračovali ve vzdalování se jeden od druhého...

Je tak nečitelný, že do něj nevidím, i když se tak moc snažím. Buď ho bavím alespoň zčásti jako on mě, což by mi spíš asi dal najevo nějak jednoznačněji, nebo je nad věcí a bere to, jak to je, a prostě mě neřeší či se vzniklou situací baví (a možná tím baví i jiné, měl by co vyprávět!). Ale i kdyby o mě neměl zájem, nechová se ke mně vůbec odmítavě. Naopak. Je milej a pozornej a dává mi zase zažít ten pocit, jaký jsem dlouho neměla. Zase si připadám jako žena.

Běžně nemám ráda, když někdo vstupuje do mého osobního prostoru. V jeho případě si nechávám líbit cokoliv a maximálně si užívám každý jeho dotek, přestože vím, že on je schopen tyto důvěrnosti rozdávat na potkání a všem bez rozdílu pohlaví. Velmi ráda se dotýkám i já jeho; a úplně nejlepší je, když on mě bere kolem pasu a já se k němu přivinuju...

Při nejbližší příležitosti, až se spolu zase budeme takto skoro objímat a budeme sami, udělám další blbost. Zeptám se ho asi takhle: "Románku, a dneska už nikam nepojedeš, že ne? Je mi s tebou takhle moc hezky..."

Sledujte ten příběh dál a dozvíte se, jak to dopadne...