Že to panu I ale trvalo!
Brzo to bude šest let, co jsem se zakoukala do jednoho chlápka. Však víte... :) Je to čtvrt roku, co jsem ho neviděla. Nezapomněla jsem na něj - docela často si představuju, jaké to bude, až se zase uvidíme - ale nezapomínám ani na jiné z mých idolů. A že jich bylo! :) Většinou to neskončilo tak, že by mi něco zlého udělali, jen z mého života zmizeli nebo je nahradili jiní. Snad tomu tak nebude s krásným Romanem! Snad až Romana zase potkám, zafunguje to a zase se mi tak krásně bude točit hlava a bude se mi točit hodně dlouho... alespoň tak, jak se mi točívá, když potkám jiného chlapa ze seznamu...
Věděla jsem, že pana anděla už po tom posledním setkání třeba nikdy neuvidím a tak jsem se ve svých sladkobolných pocitech tehdy utápěla jen chvíli, přestože to byla velká láska! Naopak po setkání s panem gé po dvanácti letech jsem ho dál občas potkávala, tak mi návrat ke vzhlížení ke krásnému Romanovi trval o poznání déle. Géčkového Dana jsem naposledy potkala (rozumějte jela autobusem, který řídil :D) někdy na jaře a tou dobou, kdy jsem tuším byla silně poblázněna Romanem, to se mnou vůbec nic nedělalo. Teď to bude určitě jen krátké; íčkového Jirku už asi jen tak neuvidím... přesto je mi zase chvíli hezky...
Začalo to jako mnoho mých zážitků. Stála jsem na dopravním terminálu, odjezdové stání č. 3... :) A kdo neřídil vůz na spoji, kterým jsem chtěla jet? Idol (s velkým I). Skoro to vypadá, že na některého ze svým bývalých idolů narazím, kdykoliv chci jet autobusem! :D Ale tohle byl Jirka, do kterého jsem byla blázen před dobrými dvaceti lety! A za ty uplynulé roky jsem ho viděla jen jednou. A pak až teď!
V prvním okamžiku jsem byla jen mile překvapená, protože jsem to setkání vůbec neočekávala. Pak to se mnou po dobu asi dvaceti minut nic nedělalo. Ale pak jsem musela jeho vůz opustit... prohodili jsme spolu v tu chvíli jen pár slov, ale i v tom málu jsem ho znovu našla. Znovu jsem tam cítila to, co mi dělalo tak dobře... to čím mě okouzlovat před dvaceti lety (když mi bylo nějakých patnáct!!!)... byl zase tak milej!
A já ho nechala odjet, jako si nechávám odjíždět všechny mé lásky...
Okouzlil mě, aniž by to chtěl. Čím víc se mi vzdaloval, tím víc jsem se začala rozněžňovat všemi vzpomínkami na něj... ale od toho okamžiku, kdy jsem zjistila, že zase a snad už brzy uvidím barevnějšího Romana, jsou ty vzpomínky vzdálenější a vzdálenější a zajímá mě jen budoucnost... doufám v to, že mě nějaká čeká...
P. S.: Tohle setkání by se nikdy nestalo, kdyby mi u mého vozu neupadl výfuk, takže asi osud! :)
Komentáře
Okomentovat