Svěřit se...
Zažila jsem včera zvláštní večer. Poklidný podvečer strávený v nečekané společnosti byl následován takovou dávkou emocí, že jsem nespala do půl druhé. Všechno, co se ten večer stalo, mi dlouze do noci běželo hlavou, přemýšlela jsem, zda jsem někde neudělala chybu a co mám dělat do budoucna a jestli se to všechno vůbec stalo... nechápala jsem vůbec nic... občas jsem schopná klást googlu různé otázky, ale kdybych se mu začala svěřovat se vším, čemu jsem nerozuměla, asi by v jednom týdnu spadnul podruhé. Svěřovat se je lepší kamarádkám!
I včera tu pro mě moje kamarádka byla. Vyslechla si storku a prožívala dění toho večera se mnou... stejně střídavě nadšená a střídavě nemile překvapená jako já. Strašně mi to v tu chvíli pomohlo; nebýt se svým emocemi sama a svěřit se bez servítků se vším... takhle se poznají kamarádky!
Z emocí jsem se nevyspala a plno jich zbylo i na dnešek, chtěla jsem se ještě někomu svěřit. Jenže, když jsem naťukla, že jsem půl noci nespala, před jednou z mých dvou nejbližších kolegyní, ani se nezeptala proč. Trochu mě to zamrzelo, ale do budoucna už vím, že je to prostě jen blízká kolegyně...
Když jsem se z emocí nevyspala, pokoušela jsem se z nich vypsat, což funguje, zvlášť když tak léta činíte anonymně prostřednictvím blogu, takže se vám navíc dostane nezaujatých názorů; napsala jsem článek, který tu teď měl viset místo tohoto příšpěvku - byl o tom všem, co se včera dělo, ale než jsem ho v rubrice "od anděla až po zet" stihla publikovat, uvědomila jsem si, že je v něm tolik informací, že anonymní není ani trochu! Vyhledávačům se ho servírovat neodvažuji, váš může být, pokud chcete a zanecháte mi v komentáři e-mailovou adresu.
Na svěřování jsou bez pochyby nejlepší naši nejbližší, ať už přátele nebo rodina, ale co když přijde skutečně přetlak emocí? Takové stavy má přece občas každý, ne? Jak je řešíte?
Komentáře
Okomentovat