Co by to bylo za pohádku, kdyby ta zrušená rande nebyla tři?!

Už jsem pomalu začala vymýšlet jméno pro pána od písmene J. Existuje, neřídí autobus a není výrazně starší než já, ale naopak; mohl by být klidně jedinečnej, protože nemá nic společného s těmi před ním, ale na svou chviku slávy si ještě bude muset počkat, protože vám ještě musím převyprávět snad už poslední část storky s barevnějším Romanem; její end jsem čekala už před týdnem, ale nevěděla jsem, jestli ten end třeba náhodou nebude happy...

---

Že mi s ním bylo hezky, to si možná vzpomínáte (a jsem ráda, holky, že ty mé příběhy ještě sledujete), takže jsem na něj hodně myslela i po dobu jeho nepřítomnosti (nejdříve čerpal dovolenou a teď je zase na neschopence) a byla jsem i tak odvážná, že jsem mu ve zprávě na facebooku naznačila, že mi chybí, ale tehdy se ta konverzace zvrhla úplně jiným směrem, což mě nepotěšilo a vedlo to k tomu, že už jsem moc neměla chuť mu psát...

On však asi ano, jen trochu nevěděl, co se mnou, a tak mi občas poslal odkaz na článek nebo video, který jsem někdy okomentovala, jindy na něj nereagovala; ale pak jeden podvečer jsme se na facebooku sešli a psali si docela dost, jak dva náctiletí! Že mně je třicet pět a jemu padesát, možná víte... vždy jsem si vybírala starší muže, protože jsem u nich očekávala jakousi zralost. Obsah jeho zpráv toho nakonec moc důkazem nebyl. Když mi při loučení napsal, kdy asi přijede a tudíž se uvidíme, nesetkal se s žádným mým nadšením. Přestože jsem ho vnitřně cítila, měla jsem po tom všem, co se (ne)dělo, dost problém ho projevovat, nehledě na to, že mám pocit, že on si mých citů byl dobře vědom a mně bylo trapné se znovu a znovu opakovat. Přesně to jsem mu napsala, když absenci mého nadšení reklamoval. Na to už bohužel neměl slov on.

O pár hodin později mě potěšil jediným slůvkem a to "dobrou", nic netuše jsem mu stejně odpověděla, načež následovala ironická poznámka či snad výčitka, že si vaří a umírá tři týdny sám a že to jistě zítra zvládne zas. To připravilo o slova zase mě. Následoval obrázek psa objímající kočku s nápisem "Když ji miluješ, není co řešit...". A to už jsem začala přemýšlet nad tím, jestli je ještě větší magor, než jsem si myslela, nebo pil. Následné "dík za podporu" jsem už vůbec nepochopila... mělo to být ironické?

Zmatená, neschopná usnout, jsem ten chat pročítala znovu. A ona se tam mezi vší tou naší konverzací nacházela i otázka, kterou jsem předtím nepostřehla. Taková dost zásadní; taková, kterou bych od chlapa jeho věku neočekávala, ne po tom všem, jak jsem se v minulosti k němu chovala a co jsem mu bez zpětných reakcí říkala, ne předtím, než mě pozve alespoň na zmrzlinu nebo na výlet do Hor a předvede, že je přesně ten typ chlapa, o kterém jsem snila, neukojí-li hned mou nikdy neutuchající touhu zažít něco snového, ne v chatu na facebooku, ani ne takhle formulovanou a už vůbec ne schovanou mezi řádky.

"Asi mě nechceš, že?"

Když jsem si tu otázku dávno poté, co on asi trochu uraženě šel spát, přečetla, byla jsem ještě zmatenější a bezradnější... a navíc zoufalá, že na tuhle otázku nemám odpověď, ač už časový limit na ni dávno vypršel. Takže na jeho nepochopené "dík za podporu" následovalo hodně pozdě v noci mé: "Dík za to, že nespím :) Mohli bysme to prosím všechno probrat, až se uvidíme?"

Tři dny mlčel. A pak zase jen stručná informace k tomu, co jsme probírali předtím. Když jsem na to nějak zareagovala, k tématu jsme si napsali asi tak dvě věty a následovala opět zásadní otázka:

"A my?"

Opět mě začal stavět do situace, že jsem se měla vyjadřovat já, namísto toho, aby se k situaci postavil jako chlap. Takže jsem mu logicky napsala, že to přece vůbec nezáleží na mně a ať mi řekne, kdy můžu být s ním (protože to mi v minulosti nedovolil). Nesdělil mi to, neměl návrh, ale do nějaké akce tlačil mě, protože psal, že to záleží jen na mně... projevil lítost, když jsem s ničím nepřicházela... ale pak jsem se zase nezastavila a po chvíli přemýšlení jsem napsala jediné možné vzhledem k jeho neschopence, že teda asi můžu přijet. Jen se zeptal, jestli v pátek. Souhlasila jsem s tím, že se na podrobnostech domluvíme ve čtvrtek.

A víte co? Když jsem mu ve čtvrtek zavolala a zeptala jsem se, jestli si to nerozmyslel, vůbec netušil, o čem mluvím. Nenechala jsem ho zmateného a druhou mou otázkou bylo, zda tedy mám přijet. A odpověď?

"Nejezdi..."

... protože strašná sněhová kalamita, protože on stále není v pohodě, neboť jeho situace se od poslední zrušené schůzky nezměnila, takže fakt není dobrej společník a blablabla blablabla. Mluvil a mluvil a mluvil. Občas se zeptal, jestli na druhé straně jsem, protože mně slova scházela. Byla jsem smutná a zklamaná a asi jsem mu i říkala, že mě to mrzí. Jemu nebylo blbý mi říct, že jeho taky a že se někdy určitě domluvíme a že se uvidíme.

Za první a druhé rande, které se neudálo, protože si to vždy rozmyslel, se mi ani neomluvil, tentokrát se omlouval, protože mě měl na telefonu a protože jsem začala být velmi jízlivá, jak mi to celé docházelo. Po předchozím dění a po tom, co mi psal a posílal, jsem nabyla dojmu, že tentokrát to myslí vážně, že tentokrát to tak chce, že tentokrát se nevnucuju já jemu. To, že to může dopadnout, jak to dopadlo, jsem si tentokrát nepřipustila ani na chvíli...

Docházím k závěru, že všechny ty zvláštní projevy citů z jeho strany se musely udát zatímco asi byl pod vlivem alkoholu.

Ale ani já jsem při všech těch čím dál tím důraznějších projevech mých citů nebyla zcela při smyslech. Jsem prostě erotomanka a fakt jsem si celou tu dobu myslela, že je to vše vzájemné.

Nedávám si teď vůbec za úkol se stát realistkou, teď asi bude stačit vyměnit idola.

Pane jedinečný, nebojte, nejsem nebezpečná!