Zažít svůj sen!

Nebyl to snový život, ale žila jsem svůj sen.

S tím snem o Něm jsem prožila nějakých dvanáct let s několika kratšími i delšími přestávkami a po těch letech se stával realitou; konečně se odehrával za bílého dne i pod rouškou tmy, i když do toho, který tomu přecházel pouze v mých fantaziích, měl sakra daleko. Je však úplně jedno, jestli se vyplnil na dvacet nebo devadesát procent... mít i jen setinu toho, co jste chtěli, je víc než nemít nic!

Navíc jsem už nevěřila, že můžu zažít to kouzlo sbližování se s opačným pohlavím; ne že s ním, ale vůbec s kýmkoliv. Ač jsem asociál, toužím po vztahu a po všem tom, co se s tím pojí... mít někoho, moci s ním trávit čas a těšit se na to, plánovat si společně úplně obyčejné věci, nechat si blbnout hlavu a zažívat alespoň iluzi lásky čítající sdílení všednodenností na Messengeru, dlouhé večerní telefonáty, společný smích a vtipy, mou absolutní neschopnost přijímat lichotky doprovázenou nepopsatelnou vnitřní explozí štěstí a fascinací z každého takového komplimentu, z každého sebekratšího doteku, z jeho blízkosti, ze vzájemných objetí a polibků, být objektem zájmu a chtíče, fyzicky po něm toužit, dostat najíst :), přestat se na chvíli bát, maximálně důvěřovat a odložit šaty i zábrany a užít si to, že jsem žena...

... chtěná, milovaná, přefiknutá.

Je to přece tak přirozené! Nepřirozené je být sama! A to zase jsem a připadám si méněcenná. Jako vadný kus.

Jen přežívám a nějaká i jen divnoiluze mi fakt chybí; přesto, abych nebyla smutná, se snažím vytěsnit, že něco takového existuje, že se mě to může týkat, ale moc mi to nejde. Chtěla bych obejmout, pohladit, cítit lidské teplo v kombinaci s důvěrou, poslouchat úplně hloupé řeči a občas něco ještě hloupějšího říct, smát se všem těm blbým vtipům, nic neřešit, jen být a žít právě pro ten jediný současný okamžik. No, nakonec mi z toho vychází zase jen to, že mi chybí On a všechno to, co mezi námi bylo a být mělo.

A je jedno, kolik toho byla pravda a kolik jen hra! 

Nebyl to snový život, ale žila jsem.