Oči pro pláč

Říkala jsem si přece, že se do něj nesmím zase zamilovat! Zamilovala jsem se? Není to jen pouhý chtíč a taky touha po normálním životě?

Jo! Největší magor je mi jediným náznakem normálního života.

Byla jsem rozpačitá z toho našeho setkání začátkem prázdnin. Byla jsem nemilé překvapená, kvůli jaké blbosti se později naštval. Byla jsem už jen mírně udivená, jaké mi pak zase předkládal klukovské výmluvy. A byla jsem natěšená, když sliboval, že přijede na neckyádu.

Tak nějak jsem věděla, že se to nestane, ale ta představa, že se mnou někam půjde muž a nebudu tam sama jako vždycky a všude, byla tak opojná!

Tohle, to je ten "normální život", který myslím. Že nejste sami, že máte v někom oporu, že vás někde někdo čeká. Že vás někdo obejme, že vás někdo políbí, že máte nějaký intimní život. Že se něco děje a že nevstáváte ráno jen proto, abyste šli do práce. Tolik mi to všechno chybí! Aspoň ta iluze...

On není normální život, on je jen jeho náznak. Stačilo by mi i jen to, protože plná verze toho normálního života mi asi není souzena. Po všech ústupcích je to prostě on, koho chci.

I jsem mu říkala, že ho chci, když jsem ho letos jedinkrát viděla. Společnou budoucnost jsem mezi námi fakt vidět chtěla (určitě by to bylo lepší než to jedno divnosetkání)! V jeho případě, krom toho všeho, co jsem spíš četla mezi řádky (všechna ta "my" a "spolu" a užívání budoucího času; i jeho diskuzi vylučující odpověď: "Ale budeme!" na moje: "Tak takové věci dělat nebudeme..."), tak mi opakovaně sliboval, když se ozval, že se ozve... a stále opakoval, že má pořád moc práce. Až se ozývat přestal...

Kdyby mi jednou za těch třináct let řekl, že mě nechce! Dávno bych to měla asi vyřešené.

Takhle pořád jen v pozadí vyčkávám... asi až budu jedinou jeho životní možností jako je on tou mou, což prostě nejsem. Vím to a racionálně respektuju tu druhořadou roli; svým způsobem by mi být mingle vyhovovalo víc než starat se někomu o domácnost... a něco na způsob otevřeného vztahu je tomu dost blízko.

Jenže o žádném vztahu to mezi námi vůbec není. Jsem je ta, která asi dobře poslouží, když si chce něco dokazovat. Loni a letos zase.

Když něco chci, zkouším si o to říct. V jeho případě se toho už pěkných pár let nerozpakuju, i když to nejednou bylo ignorováno... Jen ten včerejší spouštěč byl bizarní!

Letní počasí bylo ideální k odpoledni stráveném u vody, navštívit zapadlý lom však nenapadlo jen mě. Již tam byl pár naháčů, když jsem přišla jen roztoužených; vše, v co se to mezi nimi vyvinulo, se přímo přede mnou začalo odehrávat až o chvíli později. Jako jo, říkám si, sexuální hrátky na sluníčku jsou skvělé, ale nemohli by proboha jít někam do ústraní? Zlomilo mě to, ať už v tom byla závist nebo vzpomínka na loňské letní odpoledne a lavičku nad horským střediskem.

Fakt mě to nepříjemně zasáhlo a cesta z toho stavu ven byla jediná... nějaké pokračování mého románku s Románkem. I napsala jsem mu mimo jiné, že bych ho ráda viděla, až okolnosti dovolí.

Buď nejsou okolnosti nebo mě vidět nechce.

A tak dál čekám...

A zase řvu.