Forever Roman. Forever alone.

Neviděli jsme se už skoro čtyři měsíce.

A tak, když jsem během tříhodinového telefonátu ucítila jakýsi zájem z jeho strany, zeptala jsem se, kdy ho můžu vidět. Reakce se mi v tu chvíli zdála úsměvná. Překvapilo ho to snad? Nejprve se otázku snažil zamluvit a, když jsem se mu snažila vysvětlit, že já to myslím vážně, nakonec slíbil, že se domluví s chlapem, se kterým chodí venčit psa, a nějak to vymyslí...

Když se ozval i další den a rozhovor plynul opět velmi příjemně a byly i ty naše humory, který fakt miluju, sám opakoval, že to vymyslí, kdy ho můžu vidět, a já jsem zase cítila to kouzlo. Znovu jsem té iluzí mu uvěřila... že zavolá další večer zase... a že se uvidíme... a byla jsem tak nějak šťastná. Říkal, že mě má rád, a zase se divil tomu, že jsem o patnáct let mladší.

A já jsem zase žila svůj sen. Třeba o něm. Třeba o tom nebýt sama. Třeba o tom mít se s kým smát. Třeba o tom těšit se, že zavolá...

Jsem marná. Je to blázen. Je to alkoholik. Je to mýtoman.

No... asi mu kámoš nedovolil ani zavolat.

Už to zase není úsměvný.