Zažít něco (s)nového!

Nic. Nuda. Šeď. Čokoláda. Hodně čokolády. Tak nějak vypadá můj život. Chybí mu všechno, co bych chtěla... tedy krom té čokolády... ale i o tu bych se ráda se někým podělila! S někým "mým", s kým bych mohla sdílet zájmy, užívat si všednodenních radostí, mít vzájemně občas potřebnou oporu, zažít nějaké skutečné emoce a také spoustu humorů. Ideálně by to měl být muž. Jo, to bych chtěla! Do dvaceti jsem si myslela, že mé zakomplexované a introvertní já nemůže nic takového zažít. Nakonec jsem něco málo zažila... jeden vztah bez budoucnosti, jedno velké pobláznění chlapem, který nemyslel vážně vůbec nic, a spoustu snů, ve kterých hlavními hrdiny byli reální muži; ale po dalších dvaceti letech už i ti muži potřební k fantazírování došli. Dá se říct, že jsem si zvykla, že jsem své ženství upozadila či ignorovala, pro svůj klid. Než velkým žlutým jeřábem přijel ten, který byl za dva týdny fuč . Okem nezávislého pozorovatele nedělo se skoro nic, leč mé asociální já zažívalo nejintenziv...

     

Minulý týden mi bylo čtyřicet. To už je něco jako střední věk, ne? Mohu si dovolit s tím nesouhlasit? Mohu to někde reklamovat? Ano. Ne. Ne. Já vím. Můžu se leda chovat podle toho, na kolik se cítím! Možná to bude působit hloupě, ale od toho se oprostit umím; důležitější je být šťastná... a to se mi poslední dva týdny docela dařilo... Že by ten jeřábník byl můj dárek k narozeninám? A je už rozbalenej?! Takhle ten příběh začíná... Asociální Léňa sedí v kanceláři s asociální Léňou. Pod okny kanceláře se začala stavba; přijely bagry a bagříky, vrtná souprava, míchačky, náklaďáky... a nakonec jeřáb. Party dělníků se různé střídaly, ti dělali to, jiní ono. Nikdo si nevšímal, že je se zájmem sledují Léňa a Léňa. Nezajímala je jen rostoucí budova, ale i ti muži, jejich vzhled a ulítlé chování některých z nich; myslely si... nebo nad tím možná ani nepřemýšlely, že by je zvenku někdo viděl a sledoval jejich osobité zvyky, třeba vesele tančit, když účetní zápisy vycházejí, jak mají, či vytvářet ...