Fňuk

Nic. Nuda. Šeď. Čokoláda. Hodně čokolády.
Tak nějak vypadá můj život.
Chybí mu všechno, co bych chtěla... tedy krom té čokolády... ale i o tu bych se ráda se někým podělila! S někým "mým", s kým bych mohla sdílet zájmy, užívat si všednodenních radostí, mít vzájemně občas potřebnou oporu, zažít nějaké skutečné emoce a také spoustu humorů. Ideálně by to měl být muž. Jo, to bych chtěla!

Do dvaceti jsem si myslela, že mé zakomplexované a introvertní já nemůže nic takového zažít. Nakonec jsem něco málo zažila... jeden vztah bez budoucnosti, jedno velké pobláznění chlapem, který nemyslel vážně vůbec nic, a spoustu snů, ve kterých hlavními hrdiny byli reální muži; ale po dalších dvaceti letech už i ti muži potřební k fantazírování došli.

Dá se říct, že jsem si zvykla, že jsem své ženství upozadila či ignorovala, pro svůj klid. Než velkým žlutým jeřábem přijel ten, který byl za dva týdny fuč. Okem nezávislého pozorovatele nedělo se skoro nic, leč mé asociální já zažívalo nejintenzivnější kontakt s opačným pohlavím za poslední dva, tři roky; každé ráno z těch několika málo dní, jež mi byly dopřány, jsem se zase na někoho těšila. Je úplně jedno nakolik to bylo iracionální! Byla jsem šťastná, z těch pár skutečných úsměvů bylo mnoho (ne)smělých snů před spaním...

Záhy poté, co jsme se s jeřábníkem máváním rozloučili, mi začalo být jasné, že nic nebude jako dřív, že to, co on probudil, si bude žádat další pozornost... Jenže kde vzít někoho podobně urostlého, usměvavého a natolik kontaktního, aby nějaký čas přebíjel mou nesmělost? Tenhle se vůbec nezalekl, přestože si nejednou všiml, jak ho z okna pozoruju při práci i mezi ní; každé ráno mával stejně rozverně. O tom, jak dlouho jsem stalkovala dříve zmiňovaného mýtomana, asi radši nemluvme.

Přihlásila jsem se tedy do seznamovací facebookové skupiny. Pasivně jsem nějaký čas konzumovala příspěvky na stránce: zoufalec, zoufalec, mlaďoch, zoufalec, overkrasavec. Nebylo z čeho vybírat! Jít s vlastní kůži na trh? Zkusila jsem napsat post, ale neměla odvahu ho zveřejnit...

Až včera jsem se zakoukala! Do sympatického kluka s milým úsměvem a veselým kukučem, kterému nikdo neodpověděl za celý den. Proč? Nechápala jsem... a přemýšlela... a, přestože někoho hledal a proč bych to nemohla být zrovna já, odvahu jsem musela chvilku sbírat, než jsem se pokusila něco nezávazného napsat. Odpověděl mi! Znovu jsem dlouze vymýšlela něco vtipného, co by mohlo pokračovat další konverzací... Hmmm, asi ani v tomhle nejsem dobrá nebo nejsem ta, kterou hledal. Pokračování už to nemá.

Vím přibližně, co bych chtěla; nevím, kde "to" najít, a jsem z toho trochu rozmrzelá...

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

V ničem něco

Zase

Jacques Prévert (do třetice) - Jak namalovat portrét ptáka