Pravda o ideálnom chlapovi
Psala jsem pro Viewegha (blogový román, vzpomínáte?) a teď píšu pro Urbaníkovou - na téma Pravda o ideálnom chlapovi. A píšu samozřejmě i pro Vás, ale Vy tu storku asi znáte... ;)
Měla jsem to štěstí a potkala jsem ho! Ideálního muže. Je milý, pozorný, hodný, inteligentní, zábavný a skromný, na nic si nehraje a v neposlední řadě je i pohledný. Prostě chlap, o jakém dívky sní; tedy z mých holčičích snů jako by vypadl...
Tetelila jsem se blahem, když jsem cítila, jak to mezi námi jiskří. Kdykoliv jsme se potkali, mile pozdravil, usmíval se - ne uměle či jen zdvořilostně, ale očima - a měl vystupování gentlemana. V jeho blízkosti jsem vždy nabyla intenzivního pocitu ženství. Nikdy se však o nic nepokusil. Zůstávalo jen u držení dveří, úsměvů (nejprve nesmělých, později tajuplných), dlouhých (hodně dlooouuuhých!) očních kontaktů a mých hlubokých nádechů (nemohla-li jsem se ho dotýkat, chtěla jsem ho alespoň cítit). Prostě krásný flirt, tak trochu beze slov.
O nic se nepokusil a nenasytně nenatáhl ruku ani tehdy, když jsem před ním stála a ptala se ho, jestli pro něj můžu něco udělat. A že bych udělala cokoliv! Je sice nesmělý, ale to asi nebyl ten důvod, že mou nabídku na cokoliv odmítl. Ideální muž je ženatý.
I tak bodové hodnocení zůstává na pěti hvězdičkách z pěti. Kladně jsem hodnotila fakt, že přes všechno to jiskření mezi námi všem těm svodům (a mé nabídce) odolával, a zbožňovala jsem ho mimo jiné právě pro to rodinné založení, které mi sice dávalo pramalou naději, že bude můj, ale já jsem pro tu zbývající maličkou jiskřičku naděje žila!
Jak dlouho to trvalo? Déle než rok. Skoro dva. Celou tu dobu jsem o něm snila. Když jsem zavřela oči, netoužila jsem než najít za víčky jeho. Usměvavého. Dokonalého. Dokonalejšího nikdy nebylo. Jedinou chybičku neměl...
To vše do okamžiku, než jsem ho potkala ve společnosti sotva dvacetileté dívenky.
Ne, nebyla to jeho dcera!
Neplakala jsem tehdy kvůli tomu obsazenému postu milenky (to by mi stejně asi nestačilo), ale bylo (a je) mi líto té ztracené iluze, že ideální chlap existuje.
Psala jsem pro Viewegha, do pofidérní soutěže na jednom spotřebitelském webu a teď pro Urbaníkovou. Psala jsem o panu andělovi, o panu andělovi a zase o panu andělovi. Jinou inspiraci než pana anděla asi dlouho mít nebudu; třeba o něm jednou napíšu celý román... :)))
A propos ani jednou jsem nepsala pro výhru, ale pro tu radost z psaní a protože se mi líbilo zadané téma. A tohle se mi líbí opravdu moc! Těžko říct, zda se vůbec můžu slovenské celonárodní ženské soutěže se svým českým textem zúčastnit (chvíli jsem ho zkoušela psát i slovensky, ale asi by mi z toho vznikl nepěkný paskvil), ale zkouším to takhle. Ne pro výhru, tedy ne pro tu hmotnou, motivem je podsunout ten příběh Evitě, protože nenapíšu-li ten román o panu andělovi já, měla by to být ona, kdo ho bude psát!!! :D
Však jsem se sama v evitovkách nejednou našla!
Holčičky, a co Vy si myslíte o ideálních mužích? ;)
Komentáře
Okomentovat