Ana mahboula :)

Zaspala jsem hodinu své dovolené. Tu hodinu, na kterou jsem si spřádala plány...

Racionálně vzato, nešlo o nic důležitého. Jen jsem se chtěla rozloučit s mahboulem, zeptat se ho, jak oslavil Aïd al-Kebir, možná si ho vyfotit (teď se marně pokouším vygooglovat jeho obrázek) a hezky po francouzsku se s ním líbnout na tváře.

Mahboul, až k tomu slovu sahají mé znalosti arabštiny. Blázen, blázínek. Mahboula - blázen v ženské podobě. Tedy já! :)))

Když na Vás nespočetněkrát denně někdo pokřikuje "Ahoj, jak še maš? Dobžé?", a trochu Vás to irituje, tak se naučíte odpovídat: "Aslema. Lebes." A pak najednou přijde člověk, krásný Joséph (Joska! :))) ), který dodá neočekáváné "Hamdoulah" (díky bohu, teda Aláhovi!)...

Hamdoulah to je skoro jako mahboula!

---

Po lekci arabštiny se vraťme o pět, šest let zpátky. V roce 2006 jsem byla na stejném místě a zamilovala se do Saida. V roce 2007 taktéž a čekalo mě tam nemilé setkání s názorem, že když jsem rok předtím byla copine de Said, tak proč bych nemohla být tentokrát holkou někoho jinýho. Už tehdy tam pracoval i Joséph, jeden ze tří nebo čtyři lidí, které jsem po těch pěti letech poznala. I tehdy mě pozval na kafe. To pozvání jsem odmítla. Ostatně jako všechna další.

Určitě je dobré umět arabsky i poděkovat. Choukran.

Další dobrou radou pro ženy a dívky, které se chtějí vyvarovat nežádaných kontaktů s arabskými muži, je nedívat se na ně. Na ulici se dívat do země, v restauraci zkoumat vzorek na ubruse. A to já teda poděkovala, když mi ze stolu odnášeli použitý talíř, koukla se a navíc se i usmála. Taky pozdravila. Po ránu sbahkir, přes den aslema případně salam alaikoum. Největší odbornice na arabštinu ze všech českých hostů... :)

A k tomu znalá francouzštiny (jeden z hotelových animátorů si mě vybral za překladatelku! :) )...

Pozdravila, poděkovala, koukla se a usmála. Tedy projevila zájem.

Ne že bych ho neměla, ale racionálně jsem ho po minulé zkušenosti s Tunisanem odmítala mít. Takže jsem pro jistotu prohlásila za své i to dítě, které se mnou sice cestovalo, ale mé nebylo. Týden jsem byla maminkou. První, komu jsem za ten týden řekla, že není moje, byla krásná prodavačka na letišti. Jen tak mimochodem, zahalené arabské ženy mě fascinují a zdají se mi krásnější jedna než druhá! ;)

I Joséph se ptal jestli je ta holčička moje. I jemu jsem řekla, že je. Prý že jsme si podobné. Kif kif.

Vůbec jsem netušila, že si tolik arabských slovíček ještě pamatuju! :)

Jen hamdoulah jsem si spletla se slovíčkem mahboula. Když já mahboula, tak on mahboul...

Z Josépha jsem udělala blázna, on si to líbit nenechal. Několikrát jsem se dohadovali, kdo z nás je tím bláznem.

"Inti mahboul."

"Ana mahboul? Inta mahboula!"

"Inti!"

"Inta."

(duchaplná konverzace)

Další večer jsme se shodli na tom, že jsme blázni oba dva. Behi. OK.

A pak jsem se dozvěděla, že vlastně vůbec nejsem mahboula. Říkal mi: "Inta behia..."

Vím, co mě tak baví na Tunisku! Ne ta arabština! Ale kde jinde bych se dozvěděla, že jsem krásná?! :)))

Po pěti letech mě znovu pozval na to kafe. Určitě si nebyl vědom toho, že už to v minulosti zkusil (však podobných pokusů bylo již jistě nepočítaně!) a mně se nechtělo mu to vysvětlovat. A já ho zase odmítla. Šla jsem na to prostě racionálně. Zkušenost!

A když nad tím ještě teď racionálně uvažuju, tak to tak mělo být! Na druhou stranu si říkám, že jsem jít měla, protože to byl sympaťák. Jenže víme, jak to dopadá, když se jde arabským sympaťákem na kafe! A co teprve potom!!! Že by tenhle byl jinej, o tom pochybuju...

Příležitost jít s ním na to kafe (a určitě by pouze u nabídky společné kávy nezůstalo) jsem propásla. Vzhledem k tomu, že v pátek a v sobotu byl muslimský svátek Aïd al-Kebir, tak Joséph asi jako služebně nejstarší dostal volno. A najednou jsem si uvědomila, že mi tam chybí. Ne že by se jeho kolegové dostatečně hezky neusmívali. Ale mahboul byl jen jeden.

Doufala jsem, že se s ním potkám u té poslední snídaně, na kterou jsme měli jít před odjezdem na letiště. Že se ho tedy poptám, jak se měl, jaký byl svátek, že mu možná řeknu i to, že mi chyběl, že se s ním prostě rozloučím.

Ovšem můj telefon si nebyl vědom toho, že v Tunisku nemají letní čas. Pro můj telefon v noci letní čas skončil i tam... takže místo na tu snídani jsme jako poslední běžely na autobus, který nás měl odvézt na letiště. Nevím, jak Joséph věděl, že odjíždím, ale čekal před restaurací a loučili jsme se fakt v poklusu. Neřekla jsem mu nic z toho, co bych bývala chtěla. Podali jsme si jen ruku a k tomu: "A la prochaine, mahboula. Bislema." "Bislema. Au revoir."

A protože tam tak stál, čekal a chtěl se taky loučit, tak mi to celý přišlo tak nějak líto. Ještě víc líto, než by mi to bylo líto, kdybych se s ním ráno už vůbec nepotkala. Ovšem jak moc by mi to bylo líto, kdybych mu řekla, co by mě zrovna napadlo a on by třeba vytáhl něco z dalších otřepaných tuniských frází: "N´hebek. Inta hobb mada hayati."?

Možná dobře, že na tyto fráze letos na Djerbě nedošlo!

Sníh, kterým bylo Česko zasypané, jak bylo (ne)hezky vidět z letadla, když jsme se blížili na přistání, mě příliš nezchladil. Trochu rozumu jsem dostala, až jsem zahlédla ten sníh, kterým byly zasypané Hory. Tam co bydlí jiní též snědí a tmaví sympaťáci. Tedy vím jen o jednom. Co na tom, že si nemyslí, že jsem behia?! Alespoň je to upřímné...

Nechte mě ještě chvíli snít. A nebo někdo poleťte se mnou zpátky! ;)

P.S.: Pár obrázků na zahřátí ze slunné Djerby bude následovat! ;)