Zažít něco (s)nového!

Ještě pět dní po návratu z dovolené jsem si stýskala, vzpomínala a oochala... takové ty sladkobolné pocity, možná to znáte. Byla jsem nadšená z toho, co jsem prožila, a na druhou stranu mi bylo tak strašně líto, že jsem to tam všechno nechala a vrátila se do svého všednodenního života. V tu chvíli mi nejvíc chybělo, všechno to, co tady prostě nemám: teplo (fakt je mi zima), slunce (místo toho tu byl sníh), moře (jste Češi, takže víte), aktivity (hopsat si madison sama v pokoji fakt není zábava!), odpočinek (nesnáším ranní vstávání), tuniské dortíčky (dokud neochutnáte, nepochopíte) a krásný Joséph . První plán zněl Josépha Josefem z hlavy vytloukati. Josku Joskou (rozumějte panem andělem). Jen jsem si nebyla jistá, zda bych mohla to, co jsem ztratila v České Lípě, znovu našla pod africkou palmou a hned o to zase přišla, v České Lípě znovu nalézti... Možná by mi poradil nějaký botanik! :) Z tohoto plánu však na dobu neurčitou sešlo. Do České Lípy daleko, do Tuniska ještě dál, ale mám v...

Zaspala jsem hodinu své dovolené. Tu hodinu, na kterou jsem si spřádala plány... Racionálně vzato, nešlo o nic důležitého. Jen jsem se chtěla rozloučit s mahboulem , zeptat se ho, jak oslavil Aïd al-Kebir , možná si ho vyfotit (teď se marně pokouším vygooglovat jeho obrázek) a hezky po francouzsku se s ním líbnout na tváře. Mahboul , až k tomu slovu sahají mé znalosti arabštiny. Blázen, blázínek. Mahboula - blázen v ženské podobě. Tedy já! :))) Když na Vás nespočetněkrát denně někdo pokřikuje "Ahoj, jak še maš? Dobžé?", a trochu Vás to irituje, tak se naučíte odpovídat: "Aslema. Lebes." A pak najednou přijde člověk, krásný Joséph (Joska! :))) ), který dodá neočekáváné "Hamdoulah" (díky bohu, teda Aláhovi!)... Hamdoulah to je skoro jako mahboula ! Po lekci arabštiny se vraťme o pět, šest let zpátky. V roce 2006 jsem byla na stejném místě a zamilovala se do Saida. V roce 2007 taktéž a čekalo mě tam nemilé setkání s názorem, že když jsem rok předtím byla ...

Jedeme takhle s přítelem z práce. Dneska. Já řídím a najednou mi zvoní telefon. Jediný, kdo mě napadl, že by to mohl být, je moje nadřízená... prosím přítele, ať to vezme a řekne jí, že řídím, že s ní nemůžu mluvit. Ani s ní mluvit nechci! Je pátek odpoledne a já mám konečně zasloužený víkend! Můj muž se chvíli dívá na telefon. Záhy zmáčkne zelené sluchátko a já ho jen slyším říkat "Bonjour..." místo očekávaného "Dobrý den, paní ... " Chvíli mi nedochází, proč na mou nadřízenou mluví francouzky, než si doposlechnu zbytek. Říkal přesně: "Bonjour Said, comment ça va?" ( Ahoj Saide, jak se máš? ) Už zase volal Said! Kdyby to nevzal přítel, já bych mu to nebrala. Nemám už chuť s ním vůbec mluvit... jeho občasná SMS mi udělá radost a trochu polechtá ego, když mi napíše, že na mě nemůže zapomenout, ale nevěřím mu prostě jediné slovo. Přítel také vůbec nechápal, proč to ten chlap dělá; komentoval to slovy, že je to hodně drahá zábava volat takhle z Tuniska do Evr...

Mám přece mužů až až ... tak proč ještě ten tuniský zase volá z temnoty? Měla jsem radost, když mi poslal přání k Vánocům. Však já mu také píšu při příležistotech typu Ramadan... Vánoční přání jsem mu poslat nemohla, tak jsem alespoň chtěla k novému roku, ale opět mě předběhl. Krom dnešních SMSek, které jsme si vyměnili, mi od těch Vánoc i několikrát volal, ale já už jsem s ním fakt neměla chuť mluvit, takže jsem mu to nebralo. Možná by se ve mně zase něco zlomilo, kdybych ho slyšela... a to už fakt nechci. Jednou mi řekl, že mi bude psát až do smrti... a on to i po více než dvou letech dělá. Mezitím mi teda několikrát napsal, až na něj zapomenu, ale dnes mi znovu píše, jestli nepřemýšlím nad tím, že bysme mohli žít spolu. Mahboul (arabsky blázen)!

Trocha hudby z tuniských hotelů... Takfarinas - Zaama Zaama Antique - Opa Opa Magic System - Bouger bouger La colita ... a na závěr z dětské diskotéky: la danse des canard Aram zam zam

Po tom všem mi stále ještě občas píše... jednou mi řekl, že mi bude psát až do smrti, že na mě nikdy nezapomene... ale copak se mu to dá po všech těch lžích ještě věřit? :) Zatím to vypadá, že ano... pořád píše, jen aby se jednou za měsíc nebo dva zeptal, jak se mám, aby mi taky sdělil, že on se má velmi dobře. Moc podrobností mi o sobě však nesděluje, a tak ani nevím, jak dopadl, co se s ním za ten poslední rok stalo... není to důležité, on už pro mě prostě není důležitý... Zbyla jen vzpomínka, moc hezká vzpomínka... Kdybych některé ty ošklivé věci, které mezi námi byly, neměla v deníčku zapsané, tak bych si na ně už vůbec nevzpomněla, v hlavě mi zbylo jen to hezké... na druhou stranu musím říct, že mě to tak trochu poznamenalo. Sice to z jeho strany byla jen hra na lásku, ale on to uměl hrát tak hezky, že jsem mu to i věřila. A jak jsem taková ta romantická duše, tak jsem poznala něco, co nikdy předtím, a od té doby, co jsem to ztratila, tak to pořád jen někde hledám... A nenacházím....

… asi až teď začnu být smutná, že jsem ho neviděla… a mrzí mě, že jsem zase tady, kde jsou všichni otrávení a nikdo se neusmívá a nezve mě na kafe… jeden Tunisan kvůli mně dokonce jezdil v protisměru jen aby se mnou mohl mluvit :))) Teprve teď brečím… přišlo mi to tak nějak všechno líto… brečím při představě toho obchodu, kde mi kupoval čokoládu… brečím při představě té křižovatky, na které stála kavárna… brečím, když si jen vzpomenu na to, že daleko ode mě je někdo, koho bych chtěla vidět, kterému jsem byla relativně blízko a neviděla jsem ho… a brečím, že ho zase ztrácím… když mi napsal, že mě miluje, tak jsem asi znovu našla ten pocit mé blízkosti k němu… a teď se mi zase vzdaluje… Říkám si, že jestli opravdu živí rodinu, tak nemá peníze na to, aby psal exturistkám :) Rozesmál mě jen ten výraz, nic víc… ono je mi jich opravdu moc líto… třeba sestry kámoš Jamel byl fakt chudák… neměl na to, aby zavolal rodině… ani na to, aby si v lékarně koupil nějaké léky, když mu bylo špatně (to js...

Ještě ráno jsem byla na Djerbě, u moře… a ještě v poledne jsem se objímala s posledním Tunisanem na letišti… a jak moc mi to už zase chybí :( Said, Said, Said… kolem toho se točila celá má dovolená, ale úplně jinak než jsem si představovala… chtěla jsem ho přece tak moc vidět! Přesto jsem se tak moc bála, když jsem vstupovala poprvé do restaurace… a taky jsem byla zklamaná, když tam nebyl… takže jsem si řekla, že je asi v jiné směně a že ho uvidím u večere… po večeři jsem si řekla, že měl ten den asi volno, ale že bude určitě zítra u snídaně nebo u oběda… pořád tam nebyl a nebyl… až jsem se prostě zeptala, kde jsou Said a Rachid… a Ibrahim nám řekl, že Rachid pracuje ve vedlejším hotelu a že Said pracuje teď v Midounu v obchodě, že mu zemřel tatínek a že «c'est la vie…» Jednomu číšníkovi se líbila moje sestra… když si s ní chtěl domluvit schůzku, tak říkal, ať jdeme všichni, že pro mě také přivede kamaráda… tak jsme šli na kafe se Jamelem a se Jalelem… problém byl ten, že Jalel nec...

Konečné si mé city oddychly... tedy ne že bych je nezaměstnávala, ale žádný chlap snad nemůže být tak vyčerpávající jako Tunisan... Uplynulo půl roku... půl roku bez emocí, občas byl nějaký kontakt s Afrikou, ale jen mi to dělalo radost, nijak mě to nestresovalo... nebylo to nijak časté, abych tomu přikládala nějakou důležitost, ale bylo to milé... A teď se zase chystám na Djerbu... tajně trochu doufám, že ho tam potkám... ale neřekla jsem mu to, bude to překvápko :) << část dvanáctá - nikdy to neskončí >> část čtrnáctá - zpět na ostrově

Pár dní uplynulo a už mi zase píše... Nereagovala jsem na to, přestože je to docela boj… ale jestli se ještě ozve, tak myslím, že bude i nějaká reakce z mé strany… Přemýšlím, jestli bych třeba Saidovi nemohla napsat dobrou noc? Když já ho dokážu buď milovat nebo nenávidět, nic mezi tím… :( Ale aniž bych to domyslela, ozval se sám, SMS přišly… a docela překvapující: že jsem jeho sen a jak na mě myslí od ráda do večera a nemůže zapomenout... a nakonec: "Když se Tě zeptám, jestli bys chtěla být Saidovou ženou a já Lenčiným mužem, co si vybereš? Já souhlasím, nemám s tím problém, miluju Tě..." Je to blázen! A hned jsem mu také napsala, jestli si skutečně myslí, že po tom všem skočím bez jediného vysvětlení do jeho náruče... A odpověď? Všechno, co se stalo je prý jen má chyba... Nemám k tomu už co dodat… je to idiot… Už jsem na to nereagovala jediným slovem... nemám k tomu už co dodat! *** Proč si zahrávám? Vždyť už jsem byla docela v pohodě a už jsem přestávala mít potřebu mu neu...

Vyprovokovala jsem ho k diskuzi, neměla jsem to dělat, protože jsem se na sebe dozvěděla takových věcí... Začalo to nevinně, prý si nemám myslet, že on by se chtěl prodávat... vyprovokovalo mě to k otázce, proč tedy měl potřebu mi ohledně té vojenské služby lhát... a ty jeho odpovědi, jak se z toho všeho vykroutit, mě dohnaly k tomu, že jsem mu pak řekla něco ošklivého... fils de putte!!! Ironicky mi poděkoval, nazval mě krávou, která chce jen sex (já s ním někde nějaký měla?) a já nevím, co ještě... svými slovy jsem ublížila já jemu, ubližoval i on mně... Myslím, že teď naše historka definitivně skončila… Rozhodně nelituji toho, že jsem použila ten výraz "fils de putte", který se ho tak dotknul, protože všechno jsou jen lži, lži a lži… Teď už mi zbývá jen zapomenout na to, jak moc mi ublížil… některé hezké vzpomínky bych si ale ráda ponechala… a jako kurz francouzštiny to bylo moc dobré, pár výrazů jsem od něj také pochytila… například "putte" :) Co mě sám naučil, ...

Přijel Martin a trávili jsme spolu poklidné odpoledne… popíjeli čaj v novém bytě, relaxovali spolu a bylo mi s ním hezky… na nějakého Saida jsem si ani nevzpomněla… dokud nenapsal… "Habibiti Lenkai, dnes jsem dostal vojenský dopis, abych tam na rok nastoupil, nevím, co mám dělat??? Poraď mi, má lásko, bojím se." Z toho jsem byla úplně hotová, znepokojilo mě to jeho, že se bojí… Proč mi najednou z číšníka chtějí udělat vojáka??? Zítra má schůzku v kasárnách, tak uvidíme... budu na něj moc myslet... A jsem opravdu zvědavá, co mi poví… doufám, že bude mít dobré zprávy… Prostě v Tunisku dělají nábor do armády… a jediná možnost, jak se tomu vyhnout je zaplatit 2500 eur… řešila jsem to dnes celý den, s holkama, ale především se Saidem… Doufám, že se mě nezeptá na to, jestli bych mu nemohla dát ty peníze, co mu chybí. To by mě hluboce zklamal, tímto vším si zatím jen získal mnoho mé důvěry, dělá mi radost, že se mnou konzultuje takové věci… Ale otázka je, jestli to nekonzultoval i s...

Rozhodla jsem se (po kolikáte už?), že tentokrát počkám, až se mi ozve on, že já už ho vyhledávat nebudu… Ale kolikrát už jsem toto nedodržela? Na druhou stranu vztah s ním mi nepřinesl nic dobrého… jo, trochu lásky a zamilovanosti a poblázněnosti a hezkých snů… ale co peněz už jsem s ním propsala a protelefonovala… a co hádek jsem kvůli němu měla s Martinem… Já jsem ho opravdu milovala a kdyby se trochu snažil, tak je tomu pořád… ale takhle mám pocit, že ho vůbec, ale vůbec nezajímám, a že jsem to já, kdo je tak moc zainteresován do našeho vztahu… a už mě to nebaví, přestože mě pořád bolí, že to má takovýto vývoj… doufala jsem v něco víc……………… Kus Saidovy čokolády už mám v břiše… byla docela dobrá, na rozdíl od toho člověka, který mi ji daroval :/ Vlastně mi nic neudělal… nic krom toho, že všechno to nic se ve mně tak nahromadilo, že už jsem nemohla dál pokračovat… Vymazala jsem všechny jeho SMS, které jsem v telefonu měla, pak jsem i vymazala jeho číslo ze seznamu, jen z hlavy zatím ...

Opět se mě ptal, kdy přijedu... Kolikrát už jsem mu říkala, že na to teď nemám peníze? Napadla mě revoluční myšlenka, že třeba můžeme zažádat o vízum pro něj. Hned jsem mu napsala, jestli by nechtěl - spíš testovací otázka, protože já moc dobře vím, že pokud nebude mým manželem, že vízum nedostane… rozhodně jsem zvědavá na to, co mi poví teď. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila jeho JE SUIS DAC… a od té doby jsem z toho hotová, to jsem si zavařila… takovou odpověď jsem nečekala… jako odpověď na testovací otázku velmi dobré, pokud tedy k této hře nepřistupuje stejně jako já… Dnes jsem si uvědomila, že to, co mezi námi je, je hra… On přehrává - o tom jsem se přesvědčila při tom, co se stalo, když byla Lenka s Lenkou u něj v hotelu. A já také přehrávám, ne vše, co mu říkám, je pravda. Horší je to v tom, že je to hra s city… a já už se v tom přestávám orientovat. Nevím, kde je pravda, co se týče mě… a už vůbec ne, co se týče jeho… nevím, jestli mu skutečně tak moc chybím, že bych chtěl je...

Velká láska pro život a až do smrti nevydržela ani do konce roku… Přání k novému roku se od něj asi nedočkám… a vysvětlení toho, co se stalo asi taky ne… nikdy… Nikdy se nedozvím, co si on myslí o tom, co se stalo… nikdy neuzná, že udělal něco moc ošklivého, za co by se mi měl omlouvat… a ne se chovat po třech dnech mého doprošování jako že se nic neděje a nestalo… Já nejsem schopná mu psát SMS ve stejném duchu jako předtím… pro něj žádný problém… Moje sestra se mi diví, že mu ještě vůbec píšu… vlastně se tomu sama taky divím, když dlouze přemýšlím, co mu vůbec napsat… *** Dnes se o mě zase zajímá… To, že na něj prostě nemůžu zapomenout, nikdo nechápe. Když já prostě chci věřit tomu, že se změnil a že alespoň kousek pravdy v tom, co mi říká, je… Včera mi všechno tak hezky vysvětloval, na každou otázku mi odpověděl… *** Dneska se na mě Said zase rozlobil :( Ale já si za to můžu sama… když problém je v tom, že já od něj chci něco jiného, než on mi dává… chci, aby se o mě víc zajímal, aby...

Ráno jsem si na internetu přečetla vzkaz od Lenky z Djerby, která mi slíbila, že se tam na Saida podívá… Myslím, že se Said spíš podíval na ní… asi ho nemusela dlouho hledat… cituji: "V Ksaru je Said jediným číšníkem, který se Lenku a její kamarádku - taky Lenku - pokouší sbalit. To se prý přitom chovají velmi odtažitě a nepřístupně. Ptal se na jejich jména, a když mu řekly, že jsou obě Lenky, tak říkal, že jsou v ČR samé Lenky. Ptaly se, jestli už nějakou zná, o on prý, že ne. Taky se ptaly, jestli má v ČR nějakou přítelkyni, a na to taky řekl, že ne, že je sám. Lenky přítel Saida prý zná a tvrdí o něm, že to není dobrý člověk. Taky prý jim slíbil dnes přinést nějakou čokoládu..." Úžasné zprávy… Nevěděla jsem, komu dřív psát, jestli Lence nebo Saidovi… vybrala jsem si svého domnělého přítele: "Je pravda, že neznáš žádnou Lenku z Česka? Řekl jsi to dvou holkám v hotelu? Hodně se Ti líbí? Můžeš mi k tomu něco říct? Věřila jsem Ti a teď nevím, co si o Tobě mám myslet......

Ráno jsem si říkala, že to nebudu já, kdo mu hnedka zase napíše, ale nevydržela jsem to… napsala jsem mu, že už jsou to čtyři týdny a že ho celé čtyři týdny miluju, že mi chybí a že na něj myslím… a že se mi ty čtyři týdny zdají jako věčnost… Taky jsem si říkala, že v žádném případě se dnes nebudu znepokojovat… moc dlouho mi to nevydrželo, když mi nepsal a nepsal a nepsal. Kdykoliv přišla SMS, ještě než jsem ji otevřela, vždy jsem si řekla, že není od Saida, že mi píše někdo jiný, ale stejně jsem tajně doufala, že bude od něj… nebyla… ani jedna… Byla jsem na chatu… hledala jsem útěchu u cizího kluka, protože ten můj neměl čas na to si se mnou povídat a tomu bych to stejně nemohla vykládat. Když jsem mu na tom chatu převyprávěla, co mě tíží, tak chtěl vidět mou fotku, poslala jsem mu tu se Saidem a taky jsem se ho hned ptala, jestli se mu Saidův pohled zdál zamilovaný. Řekl mi, že vypadáme zamilovaně oba dva… a že se určitě brzy ozve… Taky v to doufám. *** Tak už je skoro čas jeho večer...

Už je to víc než týden. Zapomněl? Nebo si našel jinou turistku nebo Tunisanku? Den ode dne mi chodí z Afriky méně zpráv. Dnes dokonce ani jedna! A já přemýšlím, co celý den dělá… zda se schází s turistkami ve tři před hotelem a vodí je k sobě domů. Chce se mi brečet, jsem úplně na dně… SMS z Afriky nechodí a Martin je naštvaný. Nejdřív mu nevadilo nic… vyprávění o Saidovi, mé rozzářené oči, ani ty neustále chodící zprávy. Pak mi jednou řekl, že s tím nemůže nic dělat, že jsem se zamilovala do někoho jiného. Ale to pořád nebyl naštvaný. Až v neděli, leželi jsme tu spolu a já jsem se necítila dobře a říkala jsem mu, jak jsem špatná… četla jsem mu SMSky od Saida, ty mé jemu naštěstí ne, na to jsem nenašla odvahu. A pak jsem mu řekla, že jsem byla se Saidem v posteli, a když zjistil, že jsem na sobě neměla nic jiného než kalhoty a že se mě africký sok dotýkal, tak už to asi začalo být dost i na něj. Už se zlobí, je odtažitý a asi sám neví, co se mnou… a já mu vysvětluji, že přes to všechno...

Po příjemné odpoledni s ním byl zase čas jít do práce… vzal se zase modrou proužkovanou košili a navoněl se… já taky - jeho vůní :) a šli jsme. Normálně jezdí taxíkem, ale kvůli mně šel pěšky. Cestou ještě řekl, že mi koupí dárek… vzal mě do ochodu a koupil mi čokoládu Said. Suvenýr pro mě, odnesla jsem si Saida s sebou. Je na to asi velmi pyšný, že má jméno jako čokoláda :) mon prince de chocolat… Slíbil mi, že mě zase večer někam vezme, kam budu chtít, na diskotéku nebo na kafe… ale že k němu domů už ne. Byla jsem s ním opravdu v sedmém nebi. Nechci zapomenout nic z toho, co jsem to odpoledne prožila. Co bych raději zapomněla, byl večer toho dne. Začalo to na večeři… ještě bych pochopila, že se Said choval chladně, profesionálně: «Bonsoir, ça va?» Ale nesnesla jsem výsměch jeho kolegů, ti mi říkali BONSOIR a smáli se mi přitom do očí… Když jsem to chtěla říct Saidovi, tak samozřejmě neměl vůbec čas se mi věnovat. Tak jsem alespoň řekla Rašidovi a jeho kolegovi: «Vous êtes terribles.....

Vůbec jsem nevěděla do čeho jdu. On se mě na nic neptal, vše měl rozmyšlené jasně předem. Když jsme se potkali před hotelem, prostě řekl, že jdeme a šli jsme. Myslela jsem, že půjdeme někam poblíž hotelu, ale on mávl na taxík… Začala jsem se docela bát. Seděla jsem vzadu, on mluvil vpředu arabsky s taxikářem… Bylo mi divně. Nejeli jsme daleko. Prošli jsme jednou kavárnou, kde nebyl jediný volný stůl. Šli jsme do druhé kavárny, která byla opět plná Arabů - ani jedna žena! - všichni se na mě pořád dívali… v kavárně, na ulici, když jsem šla pořád jeden krok za ním. Připadala jsem si, jak když jdu na porážku. Seděli jsme v té tuniské kavárně, pila jsem divné kapučíno se zelenou pěnou… Chvíli jsme si povídali. Pak mi sdělil, že pro mě má překvapení… a řekl mi, že bydlí se svým kolegou Rašidem a že se potřebuje osprchovat! Telefonoval Rašidovi, který se záhy objevil na ulici, takže jsem ani nemohla dopít svou kávu a musela jsem jít. Nic jiného mi nezbývalo, byla jsem na něj úplně odkázaná, v...