část sedmá - realita versus vzpomínky
Velká láska pro život a až do smrti nevydržela ani do konce roku…
Přání k novému roku se od něj asi nedočkám… a vysvětlení toho, co se stalo asi taky ne… nikdy… Nikdy se nedozvím, co si on myslí o tom, co se stalo… nikdy neuzná, že udělal něco moc ošklivého, za co by se mi měl omlouvat… a ne se chovat po třech dnech mého doprošování jako že se nic neděje a nestalo… Já nejsem schopná mu psát SMS ve stejném duchu jako předtím… pro něj žádný problém… Moje sestra se mi diví, že mu ještě vůbec píšu… vlastně se tomu sama taky divím, když dlouze přemýšlím, co mu vůbec napsat…
***
Dnes se o mě zase zajímá… To, že na něj prostě nemůžu zapomenout, nikdo nechápe. Když já prostě chci věřit tomu, že se změnil a že alespoň kousek pravdy v tom, co mi říká, je… Včera mi všechno tak hezky vysvětloval, na každou otázku mi odpověděl…
***
Dneska se na mě Said zase rozlobil :( Ale já si za to můžu sama… když problém je v tom, že já od něj chci něco jiného, než on mi dává… chci, aby se o mě víc zajímal, aby ho zajímalo, co si myslím, co cítím, co chci, co nechci, co mi chybí… a vůbec…
Všichni mě od něj odrazují… a já už si taky nerozumím… dnes jsem od něj dokonce dostala ultimátum: "Jestli mi nevěříš, tak na mě zapomeň!! Naposledy Ti říkám, že Ty jsi moje duše, můj anděl, má žena, má žena na celý život. Miluju Tě." Fakt je, že jsem otravná, ale to je ta nejistota, kterou přebírám od holek na fóru… a já chci, aby mě ujišťoval o opaku… a on se zlobí a dává mi ultimáta…
***
Už to zase začíná bolet :( a už zase bojuju s tím mu napsat nebo nenapsat… za uplynulé více než dva měsíce snad nebyl den, kdy bych mu alespoň jednu SMS neposlala… tak co mám dělat teď, když se mi vůbec neodpovídá? Asi k tomu má své důvody… ale to už přece potom nebude láska, když mi jednou za den napíše, že mě miluje a že mi přeje hezký den nebo dobrou noc :( to bude jen vypočítavost… jeho vypočítavost, že já mu to pokaždé uvěřím a že pak udělám, co bude chtít… že za ním přijedu a že ho příště neodmítnu, až mě zase dostane do své postele… Proč jinak by to dělal? Ale kdyby mu na mě alespoň trochu nezáleželo, proč by přesvědčoval Lenky o tom, jak mě miluje? Proč, proč, proč? Pourquoi? Pourquoi? Pourquoi?
Věřím, že se ozve… protože kdyby se rozhodl pro konec, tak by mi to sdělil… jako minule… minulý víkend jsem prožívala obdobně jako tento, taky se mnou víc než dva dny nemluvil… a pak to bylo zase úžasné… pak jsem ho zase milovala… teď mi to přijde jako by to bylo všechno tak strašně dávno, kdy jsem dostala zprávy od Lenky z Djerby… a kdy jsme se Saidem kvůli tomu hádali… všechno to bylo přebito nadcházející událostmi…
***
Asi ho opravdu vůbec nezajímám… byla jsem naivní, když jsem mu věřila… na druhou stranu je mi moc líto, že je to vše pryč… že je pryč můj sen, ve který jsem věřila… krásná láska, byť ne na zcela reálných základech… Natrápila jsem se kvůli němu hodně, ale vyvážilo mi to všechno to hezké, co mi dával…
Pořád vzpomínám na těch pár okamžiků, které jsem s ním strávila. Byly to úžasné chvíle štěstí… nikdy nemůžu zapomenout, jak jsme se vedli za ruku, když jsme šli od něj zpátky do hotelu, jak jsme se ten poslední večer rozloučili u jeho baru… já mu říkala AU REVOIR… a on mně BISLEMA…
Jediný arabský výraz, který použil tam… teď už toho arabsky umím trochu víc… Mám pocit, že se mi vzdaluje, přestože on mi pořád píše, jak mě miluje - po dvou a půl měsících.
Fakt je, že jsme si užili za tu dobu nepěkné okamžiky. Ale copak bych mohla bez něj existovat? Bez něj, který se modlí k bohu, aby mě hlídal pro něj, jak mi napsal v dopise, který mi poslal… Kdybych byla s ním, tak jsem do něj pořád tak bláznivě zamilovaná, protože je tak úžasnej… Ale on je tak daleko!!! Stějně mi pořád není lhostejný… a pořád vzpomínám na jeho krásný úsměv… a ještě hezčí oči… Na všechno to špatné rychle zapomínám…
Komentáře
Okomentovat