O naději
Naděje je hezká věc... I když máte spoustu informací k dané otázce a logicky si dovedete vysvětlit, proč to musí dopadnout, jak nechcete, přesto si časem najdete nějaké méně logičtější vysvětlení, proč by to mohlo skončit, jak si přejete...
Já si například uplunulý měsíc přeju, aby z mého života nezmizel jeden člověk... jo, velmi sympatický chlap! Ale jak můžu ovlivnit to, kam ho pošlou jiní? Nemůžu to ovlivnit, smířila jsem se s tím...
... skoro :) Protože pak přišla ta naděje, původní informace z důvěryhodných zdrojů byly odsunuty někam do pozadí a začala jsem vyhledávat nedůvěryhodné informace jen proto, abych ještě chvíli mohla žít s myšlenkou, že vše zůstane, jak je... To je ta naděje, která nás nutí přestat myslet racionálně a vhání nás do náruče snění... do oblasti velmi pomíjivé, protože přece stačí, abyste byli znovu postaveni před další důvěryhodnou informaci a jsme tam, kde jsme byli. Sny jsou rázem pryč a je tu jen realita, která je bez té naděje tak ponurá...
A takhle to jde pořád dokala... mluvím teda stále všeobecně, možná bych měla říkat, že takhle já to mám... takže takhle já to mám, stále žiju s nadějí v lepší zítřek, i když tuším, že se probudím a nic nebude, jak jsem si vysnila...
Jo, naivka naivní romanticky zasněná, to jsem já. O těch snech třeba zase příště...
Komentáře
Okomentovat