část třetí - první zklamání a loučení
Po příjemné odpoledni s ním byl zase čas jít do práce… vzal se zase modrou proužkovanou košili a navoněl se… já taky - jeho vůní :) a šli jsme. Normálně jezdí taxíkem, ale kvůli mně šel pěšky. Cestou ještě řekl, že mi koupí dárek… vzal mě do ochodu a koupil mi čokoládu Said. Suvenýr pro mě, odnesla jsem si Saida s sebou. Je na to asi velmi pyšný, že má jméno jako čokoláda :) mon prince de chocolat…
Slíbil mi, že mě zase večer někam vezme, kam budu chtít, na diskotéku nebo na kafe… ale že k němu domů už ne. Byla jsem s ním opravdu v sedmém nebi. Nechci zapomenout nic z toho, co jsem to odpoledne prožila.
Co bych raději zapomněla, byl večer toho dne. Začalo to na večeři… ještě bych pochopila, že se Said choval chladně, profesionálně: «Bonsoir, ça va?» Ale nesnesla jsem výsměch jeho kolegů, ti mi říkali BONSOIR a smáli se mi přitom do očí… Když jsem to chtěla říct Saidovi, tak samozřejmě neměl vůbec čas se mi věnovat. Tak jsem alespoň řekla Rašidovi a jeho kolegovi: «Vous êtes terribles... je vous déteste.» Teď doufám, že pochopil, že to bylo v afektu, včera už jsme se spolu normálně bavili a usmívali se na sebe.
Said měl čas mě jen pozdravit (chladně) a říct mi, ať k němu přijdu, než půjdu. Šla jsem za ním, protože jsme byli domluvení, že mu řeknu, jestli s ním chci večer ještě někam jít. Samozřejmě, že jsem chtěla... Domluvili jsme se na 10 hodin...
Naklusala jsem teda v 10 před hotel a on nikde, jen spousta Arabů a jejich šílené návrhy… více méně puberťáci, ale necítila jsem se mezi nimi vůbec dobře. Vydržela jsem tam čekat dlouho, když jsem se vracela do hotelu, bylo před půl jedenáctou a já jsem byla zklamaná, nešťastná. Vůbec jsem to nechápala.
Druhý den na obědě jsem si to s ním chtěla vyřídit… ale on za mnou hned přišel a ptal se, co se stalo. Mluvil o tom, že byl taky před hotelem, ale už nemluvil o deseti, ale o půl jedenácté… tak nevím. Prý se tam na mě ptal a sekuriťák mu říkal, že jsem na něj čekala… Měla jsem tam vydržet čekat nebo vůbec nepřišel a šel s někým svolnějším? Chtěla jsem s ním prožít romantický večer na pláži, hvězdičky, procházka a tak… a taky jsem si s ním pořád moc chtěla povídat. Chtěla jsem mu toho tolik sdělit! Každou noc jsem měla hlavu plnou francouzských frází, které jsem mu chtěla povědět… ale nikdy jsem mu to všechno neřekla. Asi se nedozvěděl, jak se na mě ti kolegové posměšně koukali, jak blbě jsem si připadala v noci na ulici plné Arabů…
Odpoledne musel pracovat, neměl volno, tak jsem se s ním několikrát sešla v restauraci, kterou právě uklízel a kam pořád chodili jeho kolegové a animátoři… kde jsem se pořád snažila být nenápadná a pořád to nešlo… kde jsme se tajně líbali v rohu, aby nás nikdo neviděl… Potupné chvíle štěstí.
Vyměnili jsme si telefonní čísla… Když jsme den předtím šli k němu, tak mi pořád říkal, jak mi bude volat a psát a ať nemám strach, že mě to nic stát nebude… a pak už říkal jen, že mu můžu kdykoliv zavolat, že tu bude pro mě. A to jsem ho pak přistihla s mobilem v ruce u stolu dalších českých holek :(
Každopádně to odpoledně věnoval mně… mezi prací jsme se scházeli v restauraci, před restaurací… vždy velmi nenápadně a já jsem ho nikdy nechtěla pustit… a on ani občas nechtěl odejít.
Když se odešel osprchovat - den předtím mi tvrdil, že se musí sprchovat doma, že v hotelu sprcha není! - tak se zase neosprchovaný vrátil a že chce být raději se mnou a řekl mi, že sejdeme u mini klubu… V temném zákoutí, kam nikdo nevidí. Líbali jsme se a byli jsme smutní (oba?)… Buď to dobře hrál a nebo ho to taky vzalo… Mluvil o tom, že tam se ním můžu zůstat, že si mě rád vezme za ženu… že nebudu muset pracovat a že když jo, že mi najde práci, že mě bude brát, kam budu chtít - na pláž, na kafe, na diskotéku… i když to už možná zase bylo v té souvislosti, ať za ním přijedu třeba za měsíc nebo za dva, že můžu u něj bydlet (a u Rašída? :) ) a že se o mě bude starat…
Nevím, jak moc to myslel vážně… Já jsem byla šťastná a nešťastná… chtěla jsem s ním ještě být a přitom jsem věděla, že mě tu čeká Martin… O tom jsem také začala hovořit, až v tom tmavém zákoutí, myslím, že dřív jsem o něm Saidovi neříkala. Chtěl mi dát jako suvenýr svůj telefon a na oplátku chtěl můj… to jsem vůbec nepochopila, tedy krom toho, že ten můj je lepší :( Docela ho to rozzlobilo… chtěl nějaký suvenýr a chtěl ho přinést do restaurace… Vůbec jsem nevěděla, co mu dát a po prohledání celého baťohu jsem mu dala svou vůni. Myslím, že to příliš nedocenil :(
Nesla jsem mu tedy tu vůni, sestra mě tak doprovázela, tak nás ještě pozval na večeři. Myslím, že by z toho byl velký průšvih, kdyby se to dozvěděl přísný šéf restaurace… ale jeho kolegové byli tentokrát v pohodě a hlídali nás tam :)
Ještě si nechal na papírek napsat mou adresu a telefon a pak už jsem musela jít na autobus… :( Musela jsem ho opustit a já jsem také zůstala opuštěná…
Celou cestu domů z Djerby, až ke mně do postele jsem si ho představovala a znala jsem každý detail... teď je pro mě čím dál tím horší si ho vybavit... a to na něj přitom vůbec nechci zapomenout. Mám jeho foto, ale to je málo... Chtěla bych být zase s ním.
No, ale odpoledne přijede Martin… jsem zvědavá, co to se mnou udělá. Ráno jsem s ním mluvila a říkala jsem mu, jak jsem byla na dovolené hodná :) Kdyby jen věděl…
<< část druhá - rande?
Komentáře
Okomentovat