část devátá - beznaděj a smutek
Rozhodla jsem se (po kolikáte už?), že tentokrát počkám, až se mi ozve on, že já už ho vyhledávat nebudu… Ale kolikrát už jsem toto nedodržela? Na druhou stranu vztah s ním mi nepřinesl nic dobrého… jo, trochu lásky a zamilovanosti a poblázněnosti a hezkých snů… ale co peněz už jsem s ním propsala a protelefonovala… a co hádek jsem kvůli němu měla s Martinem…
Já jsem ho opravdu milovala a kdyby se trochu snažil, tak je tomu pořád… ale takhle mám pocit, že ho vůbec, ale vůbec nezajímám, a že jsem to já, kdo je tak moc zainteresován do našeho vztahu… a už mě to nebaví, přestože mě pořád bolí, že to má takovýto vývoj… doufala jsem v něco víc………………
Kus Saidovy čokolády už mám v břiše… byla docela dobrá, na rozdíl od toho člověka, který mi ji daroval :/ Vlastně mi nic neudělal… nic krom toho, že všechno to nic se ve mně tak nahromadilo, že už jsem nemohla dál pokračovat… Vymazala jsem všechny jeho SMS, které jsem v telefonu měla, pak jsem i vymazala jeho číslo ze seznamu, jen z hlavy zatím ne…
Rozhodně toho nelituji......... ??? Ne, nelituji… vždyť jsem z něj byla pořád jen nešťastná… vůbec mi nedával to, co jsem čekala… A když mi to nedával teď, tak jak by to bylo v budoucím životě? Myslím, že by došlo na ta slova všech, kteří mě jakýmkoliv způsobem upozorňovali na rozdílnou arabskou mentalitu…
Před chvílí mi přišla SMS… zase jsem ji otevírala s nadějí a rozechvění, jestli není od habibi… nebyla :/ tyhle pocity mě asi ještě chvíli budou provázet… ale pak mi bude jen a jen líp… a pak zapomenu… a pak pojedeme znova na Djerbu :)))
Uvědomila jsem si, že to trvalo přesně 3 měsíce… čtvrt roku. Předposlední den naší dovolené - 29. listopadu - jsem s ním šla na tu kávu… 30. listopadu jsem s ním postupně trávila a netrávila odpoledne v restauraci, když pracoval… a 31. listopadu asi ve tři ráno jsem mu poslala první SMSku… 29. ledna jsem mu poslala tu poslední… na kterou on vůbec nereagoval...
Zase jsem cosi vyťukávala do mobilu, ale pak jsem to smazala… musím být silná žena a prostě už mu nic nic nic nepsat… leda že by se mi ozval on a omlouval se a omlouval a chtěl by mě získat zpět… pak bych určitě neváhala, protože on mi pořád tak chybí… i když to byly jen SMS, o kterých jsem pak už věděla, že v nich je pramálo pravdy, ale já jsem doufala, že alespoň to pramálo té pravdy v nich je… Možná bylo, ale pramálo nestačilo k tomu, abych pro něj měla nějakou cenu… aby o mě bojoval… aby mě chtěl získat zpět…
Nakonec, až se tím prokoušu, bude mi bez něj líp… zatím se prokousávám jeho čokoládou a dostává mě nápis Said na každé kostičce… jím můj sen, mého krásného prince…
Martin mi říká ASLAMA, aby mě potěšil :)
***
Dnes jsem znovu vymazala jeho číslo z mobilu, ale když mi pak přišla další zpráva, tak jsem si ho znovu do seznamu zadala… To budou asi teď mé rituály… mazat a ukládat a mazat a ukládat… Akorát, že příště napříště už nemám žádnou čokoládu, kterou bych mohla chtít konzumovat… :/
Mám mu ještě vůbec něco věřit? Mám o něm zase začít snít? Vždyť to brzo dopadne stejně… zase shledám, že to s ním nemůžu vydržet… a pak zase shledám, že bez něj taky ne… ale už mi docela přestával chybět… Myslím, že bych to časem bez něj zvládla… a už bych neotvírala SMS s nadějí, že je třeba z Tuniska, jak se mi to děje pořád…
Komentáře
Okomentovat