Tuniská stýskání a tuniská zoufalství
Ještě pět dní po návratu z dovolené jsem si stýskala, vzpomínala a oochala... takové ty sladkobolné pocity, možná to znáte. Byla jsem nadšená z toho, co jsem prožila, a na druhou stranu mi bylo tak strašně líto, že jsem to tam všechno nechala a vrátila se do svého všednodenního života.
V tu chvíli mi nejvíc chybělo, všechno to, co tady prostě nemám: teplo (fakt je mi zima), slunce (místo toho tu byl sníh), moře (jste Češi, takže víte), aktivity (hopsat si madison sama v pokoji fakt není zábava!), odpočinek (nesnáším ranní vstávání), tuniské dortíčky (dokud neochutnáte, nepochopíte) a krásný Joséph.
První plán zněl Josépha Josefem z hlavy vytloukati. Josku Joskou (rozumějte panem andělem).
Jen jsem si nebyla jistá, zda bych mohla to, co jsem ztratila v České Lípě, znovu našla pod africkou palmou a hned o to zase přišla, v České Lípě znovu nalézti...
Možná by mi poradil nějaký botanik! :)
Z tohoto plánu však na dobu neurčitou sešlo. Do České Lípy daleko, do Tuniska ještě dál, ale mám v mobilu jeden kontakt.
Den šestý nastal zlom.
Naposledy mi Said psal někdy v létě a já ho ingnorovala, protože mě v minulosti několikrát zklamal. No, zklamal je slabé slovo. Tak proč jsem na to najednou zapomněla? Proč jsem měla potřebu zjišťovat, zda se mu daří dobře? Asi tím africkým omámením... asi tím, že na nikoho jiného kontakt nemám...
Na mou SMS jsem hned dostala odpoveď a chtěl vědět, co je nového. Když jsem chvíli nereagovala, tak mi přišla další zpráva a zeptal se na to, co chtěl vědět ze všeho nejvíc: "Jsi vdaná?"
Rozesmálo mě to a i teď se tomu jen směju. Kdo jste četl můj tuniský deníček (dříve zveřejněný v rubrice jako tento článek), tak víte, že to byl hajzlík a já jsem byla tak blbá, že jsem mu to všechno žrala! Znovu jsem si přečetla své tehdejší zápisky v nezkrácené verzi a vůbec jsem nechápala samu sebe. Jak jsem mohla být tak blbá?! Nezbývá mi, než nad sebou žasnout a jemu se smát...
"Ne, Saide, nejsem vdaná..." :)
"Taky nejsem ženatý. Až do smrti budeš v mých myšlenkách ty, proč bych na tebe jinak pět let myslel? Řekni mi, proč chceš být sama, bez manžela a bez dětí???"
Taky z toho cítíte to čiré zoufalství? Zoufalství chlapa, kterému je minimálně čtyřicet (když jsme se poznali říkal mi, že je mu třicet, ale rozhodně na ně nevypadal...) a asi si ještě nevydělal tolik peněz, aby pro budoucí ženu - muslimku postavil barák a byl schopen ji zaopatřit, tedy aby byl vůbec způsobilý nějakého tuniského otce o jeho dceru požádat. Zoufalství někoho, kdo má mylnou představu o Evropě a o tom, že se tu jednoduše žije a pravděpodobně mnoho jiných kontaktů s Evropankami nemá. Možná ho podceňuji, nevím, ale už několik let nedělá v turistickém průmyslu a už ani nežije v turistické oblasti, přesto na něj třeba některé turisky i po letech vzpomínají...
Během letošní dovolené jsem racionálně odmítala připustit si k tělu jiného Tunisana. Nebýt toho, tak bych bývala možná přijala Joséphovo pozvání na kafe, však mi svým způsobem bylo líto, že tahle prázdninová láska zůstala nenaplněná. Ale teď už mám zase jasno v tom, že jsem udělala dobře.
Je jedno, jestli se jmenuje Joséph nebo Said. Jamel nebo Rachid. Jalel, Majed, Ibrahim nebo Ali. Fakt jsou všichni Tunisané stejní! Na Evropankách chtějí jen profitovat. Ať už je láká sexuální vyžití, vidina peněz nebo získání víza.
Šest dní po návratu jsem se zbavila toho sladkobolného sentimentu.
Už nepotřebuju na spaní ani ty ponožky, ve kterých jsem z Afriky odlétala a dokonce jsem přestřihla i ten náramek, který umožňoval čerpání hotelých služeb! :)
Nic se ale nezměnilo na tom, že mi chybí ještě to teplo, slunce, moře, sporty a tance, relax a ty dortíčky!!! :)
Komentáře
Okomentovat