Moment 2/52

Pondělní večer, spíš už noc. Říkám si, že už bych měla být v posteli, ale přesto pobíhám po bytě... respektive od šatníku k zrcadlu a zpátky. Chci být zítra co nejkrásnější! Chci překonat jeho "já ji odněkud znám", které se mě tak dotklo. Sukni, ale co k ní? Žádné (čisté) tričko se mi nehodí k růžovým náušnicím a ty růžové náušnice chci. A jeho chci taky. Nebo alespoň chci, aby on chtěl mě! Mé oblíbené žluté tričko je asi ve špíně... ne tahat ho tam odsud nebudu! Stejně se k němu ty růžový náušnice nehoděj! A je ten svět vůbec fér? Já si tu budu půl večera lámat hlavu s tím, co na sebe, zkoušet si polovinu mého šatníku, a on si vezme uniformu a právě v ní bude nejkrásnější! Že bych se vzala taky košili? Tu šedivou proužkovou s růžovým vnitřkem límce a manžet? Hmmm... seděla mi líp, když jsem si kupovala. A zase bude, až zhubnu. Ale to nebude do rána!!! K těm růžovým náušnicím nic jiného nemám! Měla bých jít spát a ne tu dělat blbosti! A zvlášť kvůli němu ne! Červené korále? A ne že si zbývající část noci budu ten zítřek nějak malovat! Jsem mu ukradená!!! Červené korále a do vlasů červený květ? Ten je dost nezapomenutelnej, ne? A on už viděl... a možná se mu to i líbilo; ten den si pamatuju, náhodou jsme se potkali a on byl tak milej! Jo, aha, ale v hlavě mu to asi neutkvělo, protože on mě přece jen odněkud zná a neví odkud! Po více než třech letech, co k němu vzhlížím?! Ne, kytku do vlasů zase někdy příště! Tak jenom ty korále? Na černý tričko s výstřihem? Stojí mi ten stres vůbec za to, když si mě pak ani nevšimne? Stojí!