Zažít něco (s)nového!

Sobota podvečer, řekla bych odpoledne, ale venku je brzo tma. V koupelně si svítím, abych dobře viděla na barvu svých vlasů. Když jsem byla malá, byla jsem blonďatá , časem vlasy ztmavly... možná by se tomu dalo říkat tmavě plavá nebo světle hnědá s pramínky téměř blond od sluníčka vyšisovaných vlasů. Co by teenagerka jsem s barvami experimentovala hodně, ale později už moc ne - maximálně jsem si je nechala "rozjasnit" melírem nebo jsem si občas aplikovala nějaký zlatý odstín, ale jen v takové intenzitě, aby to házelo odlesky. A takový byl záměr, když jsem si před půl rokem nebo je to možná ještě déle kupovala "zlatou blond". Včera na tu krabičku v rámci vánoční nudy došlo. Že není něco dobře mi bylo jasný, už když jsem si barvu z vlasů spláchla a sušila si je, a tušila jsem, že až to uschne a uvidím to v denní světle bude to ještě horší. Byla jsem skoro blond! A to se mi teda nelíbilo ani trochu. Bylo nutné vyrazit na nákup, dovézt si domů novou krabičku a ztmavit....

Pátek odpo, prší a s M. jedeme na nákup. Řídím, o co rychleji se ze strany na stranu točí stěrače, o to pomaleji jedu já, v autě je příjemné teplo, M. mi pomáhá svléklat vestičku, povídáme si, ukazuju M. zastávky, na kterých staví krásný Roman (ne že by ho to zajímalo, zvlášť, když to v různých obměnách poslouchá roky), na každé křižovatce a jednom železničním přejezdu se zeptám: "Zprava?" a M. mi povětšinou odpoví: "Dobrý." Nejen zprava je to dobrý, je mi hezky.

hořká čokoláda šlehačka vajíčka vanilkový puding To nic. To si jen sepisuju suroviny na vánoční cukroví, které je třeba nakoupit. Plánuju, co všechno připravím, a těším se, že si letos vánoční pečení užiju... že už nebudu péct nutně bezlepkově, ani dia. I když příliš inovací do toho od těch loňských bezlepkových Vánoc stejně asi vnášet nebudu... a dojde i na mé výborné čokolády slazené fruktózou, z nichž se stanou čokolády ledové... Bez brownies by nebyly Vánoce, nakrajím ho na malé kostičky a je mi jasný, že se po nich jen zapráší jako každý rok! Do kontrastu k tmavým čokoládovým kostičkám jsem se rozhodla letos postavit věnečkové kostičky , abychom měli něco krémového! :) Bílé a černé budou i kuličky: kokosové a rumové (ty musím udělat z dvojité dávky, loni jich bylo málo!). Ledová čokoláda bude též na dva způsoby: mléčná dekorovaná bílou a hořko-sladká plněná jemně slaným arašídovým máslem (snad se tento experiment povede! v představách se mi to jeví jako úžasná kombinace). A po...

Samozřejmě, že všichni milujeme chvíle, kdy jsme mile překvapeni - někým či něčím - natolik, že nemáme daleko k tomu přijít o řeč a jen zůstat zírat s otevřenou pusou, která nám v lepší případě po chvíli přejde v blažený úsměv, ale je třeba hledat chvíle štěstí i ve zcela všedních okamžicích! ;) Moje neděle byla přesně o tom druhém. S mým mužem jsme nejprve sledovali biatlonový závod mužů, poobědovali velmi vydařený hovězí guláš, krátce nakupovali (koupila jsem si oblíbenou vůni, která byla ve slevě :) ), sledovali biatlonový závod žen a poté jsme si dali ještě čaj a francouzské čokoládové koláčky . Za sebe říkám: kéž by takových nedělí bylo víc! :)

Ve čtvrtek jsem zase chytila svou snovou vlnu : přiblbe se usmívám, myslím na milého Romana, kudy chodím, usínám a probouzím se s myšlenkou na něj a doufám. Nebýt toho, bylo by tím nejvydařenějším dnem týdne určitě úterý. Vzhledem k plánové odstávce elektřiny jsme nemuseli do práce a mohli si vyzkoušet home office , který naši nadřízení mají pravidelně. A jestli to v jejich podání vypadá podobně jako v tom, který jsme praktikovali s mým mužem, trochu jim závidím... :) Ráno jsem si pospala, posnídala v posteli, v jedenáct jsme se sešli s mým mužem (ten do té doby vyřídil mnoho telefonátů, já naštěstí služební telefon nemám), zašli jsme na oběd, procházeli jsme se po městě, sem tam zalezli do nějakého obchodu, krom pár maličkostí (první vánoční dárky!) jsme ale nic nekoupili a pak jsme zase jeli domů... ten klid všedního dne... to nespěchání... a poflakování... Za tohle bych si přála být placená častěji! :D

Nedělní podvečer jako by byl kopií toho sobotního... venku tma, doma relativně teplo, z přehrávače zní Amélie-les-crayons, střídavě mám buď na klíně notebook nebo v ruce knihu ( Dokonalá chuť nebyla tak dokonalá, jak jsem čekala... ale Umět milovat z LK vypadá o mnoho lépe!) a sem tam se zadívám na svícny s hořícími vonnými svíčkami a zasním... taková víkendová domácí pohoda ... :) Takhle nějak by se ta zima přežít dala! ;) A co teprve když k tomu přidám Gilmorova děvčata , která davají každý všední podvečer... P. S.: Obrázek v rámečku je jedna ze starých francouzských pohlednic , jen vytištěná, v nejlevnějším rámečku z IKEA, přesto mi dělají (mám jich víc) stále radost a nemůžu se na ně vynadívat...

Pátek ráno. Googluji si, jaké jsou hodnoty glukózy v krvi u zdravého člověka při OGTT testu. Do 5,5 nalačno a do 7,8 dvě hodiny po vypití glukózového roztoku. Chvíli před tím mi lékařka sdělila výsledky mého testu a trvala na diagnóze porucha glukózové tolerance... jenže obě moje hodnoty jsou dle internetu v normě!!! Jsem teda zdravá? Hledám mého muže, abych mu své pochyby nad lékařčinou diagnózou sdělila. A i on mi potvrzuje, že bych asi měla být zdravá... A když pumpař a účetní uzavřeli konzilium, rozhodli se, že odpoledne se půjde do cukrárny!!! :))) Lékařce mám zavolat zase za týden, aby mi po konzultaci s diabetoložkou sdělila, jak mě bude léčit... :/ Tak doufám, že jí to odborná lékařka vysvětlí (rozumějte udělá z ní blbku) a pak se dozvím i od nich, že jsem zdravá! :) Měla bych z toho mít radost, však jsem na tom hodně pracovala, abych se dala dopořádku, ale tento týden nemám radost z ničeho... ani z uzdravení se, ani z krásného Romana, ani z nových džínů (ty dva nebo tři měsíce...

Pondělí, 7:50, potkávám krásného Romana. Téměř vše o tom setkání už jsem vám prozradila zde , krom všeho to, co mi chtěl sdělit a co nebylo úplně důležité a co jsem stejně nestačila úplně vnímat (tak moc mluví!!!), tam snad chybí jen to, že nejenže mi poprvé řekl "Leni", jak mi v létě sliboval, ale také poprvé řekl "my". Nic to třeba neznamenalo, ale do mozaiky, ze kterých stavím své nadšení z něj, se mi to hodí. Bylo to velmi milé setkání. On byl velmi milý. A i já jsem se snažila být milá. Kéž bychom si to co nejdřívě zopakovali! My! :)

Nedělní podvečer, venku tma jako pytli, na klávesnici notebooku mi vrhá světlo stojací lampa, v televizí běží Jak jsem poznal vaši matku - seriál, který jsem pro sebe odhalila teprve před nedávnem, a já začínám psát tento článek. Ještě před chvílí jsem přemýšlela, která chvíle z toho týdne je hodná toho být tu zaznamenaná, ale toto byl týden, který byl milých chvil plný ; žádná z nich nebyla nikterak zásadní, ale v celku to bylo pěkné moc. Vzhledem k úternímu svátku je v pondělí v práci mrtvo a kancelář pro ten den sdílím jen s oblíbenou kolegyní a navíc se v práci objevuje i moje nejoblíbenější kolegyně mzdová účetní Janička , která byla víc než měsíc na neschopence. V úterý si užíváme volna a krásného slunného počasí a vyrážíme s M. na výlet do Českého ráje a v e-mailové schránce na mě čeká zpráva, že za můj recept na manželovy palce dostanu knihu Dokonalá chuť aneb Jak sníst mého manžela , která se mi natolik zalíbila, že jsem ji vážně chtěla. Ve středu zase práce (k snídani česne...

Páteční nákup. Ne že bych nechodila obden do Lidlu a ne že bych za uplynulý týden nenavštívila minimálně deset prodejen s obuví a nehledala tam dámské boty velikosti 42 a pánské boty velikosti 47 (s M. jsme spolu asi proto, abychom mohli společně chodit nakupovat obuv nadměrné velikosti... :D), ale v pátek je třeba dodržet tradici a jít nakupovat znovu! A vzhledem k tomu, že boty si den předtím koupil jen M. (a to jsem ho musela do toho pátého obchodu donutit jít, už ho to nebavilo stejně jako mě...), je třeba se znovu poohlédnout po jednoduchých černých botečkách, které by se hodily k sukni a byly bez podpatku (abych v nich mohla řídit a abych nebyla o moc větší než Roman, abychom si zase mohli zpříma hledět do očí!), pro mě. Mají docela hezké zimní - dvaačtyřicítky, kožené a ve slevě :) - ale chtěla jsem přece boty na teď! A tak procházím mezi regály, když mě některý kousek zaujme, podívám se na nabídku velikosti a jdu dál... nejenže mají samé malé, ale taky takové, které by mi asi b...

Krásná slunečná neděle, už dopoledne se s M. vydáváme na výlet. Sice nemáme plán, ale sedíme v autě a jedeme - Český ráj nabízí tolik krásných míst kam jít... :) A cíl mě skutečně napadne. Kouzelný kopec. Poprvé a vlastně i naposled jsem tam s M. byla před dvanácti lety, když jsme spolu začali chodit. Říkal mi tehdy, že mě tam musí vzít, protože je to rodinná tradice - vzít tam svého partnera znamená dodat vztahu punc vážnosti. Pokud by mě tam prý nezval, nemohl by mít jistotu, že náš vztah dobře skončí... Po dvanácti letech mi k M. tenhle příběh nesedí, změnili jsme se oba, ale jsme spolu znovu na kouzelném kopci . Asi to funguje!

Středeční upršené ráno, mám za sebou stokilometrovou cestu autobusem a asi dvacetiminutou cestu metrem. Na stanici Národní třída se mám sejít s mužem, mým mužem (který není můj muž). Když vystoupím z vagónu, rozhlížím se a vzhledem k jeho dvěma metrům ho dokonce i hned vidím! :) Ne, nepořádáme běžně bojovky typu "sejdeme se sto kilometrů daleko" nebo spíš ne primárně. Ovšem je to velmi efektní, takové ne dopodrobna plánované shledání na dalekém místě a v davu lidí ! ;) I po dvanácti letech vztahu... A i když si častěji představuji, že se nějak podobně romanticky setkávám s Jiným... P. S.: A nakonec se mnou šel i domu lahůdek Julius Meinl! Nejdřív tam jít nechtěl - že prý víc prodavačů, než zákazníků a přemrštěné ceny. Se vším souhlasím, ale nerušeně jsem si tam ty lahůdky mohla prohlížet a nakonec odešla jen s jednou plechovkou Coca Cola Vanilla Zero. Vzhledem k tomu, že jsem dali jen přízemí, musíme příště dát i ta zbývající patra, než to tam zase zavřou... :)

Pátek, po práci, opět v Horách . Potřebovala jsem sem jet, hodit se do klidu, odkud mě zase vyvedl barevnější Roman, a urovnat si nějak v hlavě myšlenky; však už tomu říkám terapie Horama . Sluníčko, stoh slámy a ten výhled! Ale tentokrát to na mě moc nepůsobí... no co, zkusila jsem to... Vracím se přes park na náměstí, po pěšině proti mně jde chlap. Naše pohledy se střetnou, úsměv, který mi věnuje, mu vracím. Na to mi potřeje ještě "dobrý den", já mu potěšeně odpovídám i na to. Už se jen mineme a mně se částečně vrací ten hřejivý pocit, že Horalé jsou milí!

Jakou každou neděli i dnes je těžké vybrat jen jediný moment uplynulého týdne... Byl to dnešní slunečný den , kdy jsem si řekla, že pokud ne dnes, na den strávený u vody už to letos asi nebude? Nebo když jsem pak byla sbírat kaštany ? Bylo to v sobotu, když jsem v lese sice našla jedinou houbu, ale přesto tam bylo krásně? Nebo když si pak večer prohlížela spoustu černobílých fotografií na netu a objevila mezi nimi i malého klučíka, ze kterého je teď zatraceně sexy chlap? Bylo to v pátek , kdy jsem po více než týdnu viděla mého oblíbeného kolegu (onoho zatraceně sexy chlapa)? Když jsem si následně udělala radost, když jsem v prodejně s obuví objevila a nemohla tam nechat úžasný prstýnek ? Nebo, když mi ještě předtím můj muž nejenže domluvil opravu mého vozu, ale také přislíbil, že zatímco bude ten můj v servisu, můžu si půjčit jeho? Nebo když jsem rozbalila balíček, ve kterém mi přišla zbrusu nová Bridget Jones ? Láskou šílená ... :D Říkám to pořád, na každém dni se dá najít něco krásn...

Sobotní odpoledne, slunce úspěšně vyhrálo boj s mlhou a já inspirovaná kamarádkou se vyrážím podívat, zda už padají vlašáky . A skutečně! Pod stromem u lesa jich pár nacházím. Stačí si už jen obstarat nějaký šikovný kámen, párkrát bouchnout, vyloupnout krásně tvarované jádro, sloupnout z něj šlupičku a mňam mňam mňam mňam mňam... :) Po posledních záchvěvech léta a plavání mezi medúzkami v týdnu je toto velmi milá první radost podzimní! ;)

Slunečné sobotní odpoledne, po vyhlídkové jízdě historickým autobusem Karosa ŠL11 si dáváme ještě přídavek v podobě projížďky busem Škoda 706 RTO. To se mi tak jednou za pět let stává, že jezdím autobusem ... shodou okolností i, co pět let, jsem psychopatkou... :D Tato cesta je však bez emocí, tedy krom nadšení ze starého vozu a vyhlídek z okýnka ... :) Za tento týden mě nenapadlo nic, co by mi udělalo větší radost... co bych si chtěla zachovat a co bych dál chtěla prožívat... ani setkání s Romanem! Ale jezdit až do konce světa erťákem s panem řidičem Mírou by nebylo vůbec zlé... stačilo by jen se na něj dívat, jak otačí tím velikým volantem... :)))

S vracejícím se létem se ve čtvrtek vrací i má dobrá nálada, ke které přispívají následující radosti: čtvrtek: krásně mávající krásný pan barevnější, pochvaly od lékařky a pak už jen sluníčko a ledová voda v lomě pátek: krásně mavající milý pan cé, páteční hry v práci a pak zase sluníčko a ledová voda v lomě sobota: dlouhý výlet do andělského kraje, sluníčko, teplá voda v padesátimetrovém bazénu, studená v nerezovém a poté pátrání po panu andělovi neděle: návrat k ledové vodě, mezi stromy, ze kterých pomalu opadává listí, pod žhnoucí slunce, které ve mně probouzí ještě více snů o (s)nových mužích... můj milovaný lom, tam jsem doma! Léto, prosím, neodcházej!!! Nebuď jen krásným momentem...

Pátek, pár minut, možná čtvrt hodiny před pátou odpoledne..... Jako každý nedělní večer zde měl být top okamžik uplynulého týdne. Top okamžikem tohoto týdne je však něco, na co nejsem pyšná a co jsem udělala v jakémsi zvláštním rozpoložení. Byl to zážitek mírně adrenalinový, po něm však ve mně zůstal především pocit, že takové věci "normální" lidi nedělají... a už vůbec o tom pak nepíšou na internet... :) Takže: nikde jsem nebyla a nic jsem neviděla! ;)

Úterý, někdy kolem jedenácté večer. Jsem plná dojmů z večerní procházky Prahou, nadšená z výhledu z okna hotelového pokoje (ne snad, že by byla byla vidět celá Praha, ale to železniční depo!) a hlavně, když seskočím z okna, lehám si do postele a neležím v ní sama. Když večer, co večer, usínáte sami, je usínat vedle někoho velmi příjemnou změnou... přitulit se k němu a sdělovat si dojmy... Jen, kdyby hned neusínal! :) Celá ta krátká dovolenka v Praze byla skvělá! Fotky jsou zde , zde a zde ... a ještě mám pro vás schovanou jednu vyprávěnku o tom, koho je možné v Praze potkat, když víte, kam ho jít hledat... :)

Neděle odpo. Týden dovolené přede mnou a na mě nečekaně až příliš mnoho plánů. Těším se... Je potřeba však ještě uspokojit chuť a potřebu shoppingu. Vyrážíme nakupovat! Někdy z jara jsem si ve stejném obchodě zkoušela krásnou bundičku - tehdy mi ta největší, kterou měli, byla malá a vzhledem k tomu, že se těžko dalo předvídat, jakou velikost budu potřebovat na podzim, třináct set by byl nesmysl za ní dát. A teď jsem ji objevila ve výprodeji! Za tři sta pade, poslední dvě ve velikostí mnohem menší než tehdy... a je mi úplně krásně!!! :) Když nakupujete o tři, čtyři velikosti menší oblečení než ještě před půl rokem, je to skvělý pocit! ;)