Být něčí ženou!
Když jsem loni napsala článek Patnáctka věcí, které nezažijete, když nepracujete s partnerem v jedné firmě, můj muž, který stále ještě není můj muž, byl dojat. Těžce jsem to tehdy nesla, když přestal být mým kolegou. Ještě těžší ta situace, kdy se najednou ocitl bez práce, byla pro něj, to je bez diskuze, ale náročná ta doba byla i pro mě, protože jsem se snažila být mu oporou, jistotou v nejistém čase. Byl si toho vědom a sliboval mi, jak mi to vynahradí...
Jak to dopadlo?
Novou práci sháněl dlouho; vhodné pracovní pozice jsme hledali oba, zatímco on snil o tom být zaměstnán v Praze, já jsem se zaměřovala výhradně na nabídky v regionu. Nakonec si volil ze dvou možností. Nejprve vyzkoušel tu práci, na kterou kývl jako první, a necelé dva týdny dojížděl do krajského města, ale nechtěl tam bojovat s kolegou, když měl stále ještě tu šanci být ve vysněném hlavním městě a možná tam nemuset bojovat s nikým. A tak teď jezdí tam...
Shrňme si i další fakta: jsme spolu patnáctý rok, nežijeme spolu, bydlíme nějakých dvacet kilometrů od sebe, já pracuji od půl sedmé do tří v malém okresním městě, on od osmi do pěti v Praze, odjíždí tam o půl šesté a vrací se v osm a, protože další den o půl šesté vyráží na cestu znovu, nemá čas vůbec na nic. Ani na večerní hovory po skypu, na které jsem byla zvyklá. Přišlo by vám logické, že by třeba na víkend přijel ke mně, aby mi nějak kompenzoval, že jsem přes týden sama? Mně ano. Ne však jemu. Marně ho o to žádám.
Jedinou reakcí na to, že na mě nemá čas, bylo to, že si u svém operátora zakoupil balíček volných minut a volá mi cestou na autobus nebo cestou z autobusu. A to se po většinu času jen dohadujeme nad nastalou situací. On vzhledem k tomu, že momentálně vidí jen svou novou práci (a to natolik, že když se zrovna nehádáme, mám pocit, že stejně nevnímá, co mu říkám), žádný problém nevidí. A mě bere stále samozřejmě jako svou jistotu...
Ale já už prostě dál nemůžu být tou, která se bude tvářit, že je happy, když není, jen proto aby něco usnadňovala druhému, který se navíc vlivem zcela odlišného prostředí tak nepříjemně odcizuje... Však nejsem v našem vztahu jediná, kdo se chová sobecky, že ne? Jsem z toho všeho smutná, cítím se být odstavená už ani ne na druhé, ale na páté koleji a komu jinému než jemu bych to měla sdělovat, že? Už za to nesnáším samu sebe. Místo, abych si užívala alespoň těch pár chvil, které mi jsou dopřány, otravuju ten čas sobě i jemu.
Sdělila jsem mu už i to, že z páté koleje také jezdí vlaky a že až nějaký spoj pojede, pojedu taky... Nechci dál trpět nezájmem, chci být s někým, komu bude na vztahu záležet a bude mi to dávat najevo víc než jen slovy "ale vždyť to přece víš!", nechci večer co večer usínat sama, chci se k někomu přitulit a být objímána a nechci si o takové věci pořád dokola říkat! Po mnoha letech vztahu se to může jevit trochu jako sci-fi, ale rozhodně ne v případě, když mají partneři u vztahu nastavenou podobnou priotitu.
Pokud z minulého článku byl M. dojat, u tohoto se to očekávat nedá... kdyby si ho přečetl... ale na to on už teď čas nemá... A kdyby náhodou ano, tak jen řekne, že už nutně potřebuju, aby se mi uzdravil Roman, že když ho vídám, že jsem pak mnohem snesitelnější.
Možná; protože ty iluze, které krásný Roman umí vytvářet, mi dávají zažít pocit, že mě někdo vnímá jako ženu.
Komentáře
Okomentovat