Chci se s ním zase smát!

Byla jsem na takové oficiální slavnostní akci a potkala tam svého bývalého ředitele, který dal před šesti lety mé číslo mému současnému šéfovi; tentokrát nezjišťoval, zda bych nechtěla změnit práci, tentokrát se ptal na můj soukromý život a ptal se, zda může kontakt předat fotbalistovi...

Fotbalista se neozval, takže zůstávám na krku bezpáteřnímu bláznovi z Hor.

Ehmmm... o visení na jeho krku tedy pořád jen sním a on mi všechna naše plánovaná setkání v úžasných detailech tu tam líčí. Nesmutním tedy kvůli něčemu, co bych si já vysnila, ale kvůli všemu, o čem on bájí, co já pak chci a z čeho nakonec vždy nevysvětlitelně sejde. Naposledy to mělo být odpolední rande a společná noc.

Nasliboval mi to a vylíčil v barvitých detailech s nějakým promilem v krvi; když vystřízlivěl, mistrně hledal výmluvy, proč se zase neuvidíme. Neurčitě slíbil něco jiného do budoucna... a následně komunikovat přestal.

Jenže já jediného chlapa v mé životní bublině ignorovat nemůžu! Myslela jsem na něj, kudy jsem chodila, včetně hřebenů Hor nad jeho městečkem... Dojít téměř k němu za barák a odjet? Musela jsem mu přece zavolat, abych nelitovala, že jsem to neudělala! S tlukoucím srdcem a opatrně:

"Neruším tě?"

"Ne, teď půjdu se psem..."

"A můžu jít s Tebou?"

"NE! 

Půjdu až pozdě večer... Odjíždím do Brna. Zavolám ti zítra."

Rozumíš. Respektujteš. Neřešíš. Rozumíš za chvíli o to víc, když vidíš, že pod jeho domem už parkuje jiné cizí auto.

Respektujteš. Neřešíš. Víš. S tím, že existuje paní, která oficiálně tedy neexistuje, jsi dávno smířená. Když on říká, že neexistuje, tebe to tížit nemusí!

Ale on fakt zítra zavolal. S historkou o odpoledni, ve kterém na setkání se mnou nebylo časového prostoru. OK. A že je teda někde na Moravě, ani neví kde, a že přijede až v neděli večer. Když máš pronásledovatelku, práce na různých projektech po republice i v zahraničí je ideální výmluvou.

Jenže je ona pronásledovatelkou? Když on jí volá? A on slibuje? Proč jí volá? Proč, když se nic z toho, co vymyslí, nikdy nestane?!

Volal zítra dokonce ještě jednou. A já se s ním smála. Tomu, co říkal, nebo možná celé té situaci. Já se smála a on se smál se mnou. Tohle byl zase ten okamžik, kdy jsem věděla, že úplně minimální smysl toto mé počínání má.

Chci se s ním zase smát, i když se pozítří ani popozítří neozval, jak slíbil.