Jak jsme slavili moje narozeniny

I zachtělo se mi s přicházejícím jarem alespoň náznaku života a zase jsem udělala to, co vím, že dělat nemám. Projevila jsem špetku zájmu o chlapa, který o mě zájem nemá ani minimální. Jedinou krátkou pondělní zprávou, jak se mu daří, začíná prapodivný týden...

V úterý mi stroze odpovídá. A já jeho litování se ignoruju.

Ve středu se pak sám snaží, pošle mi písničku, vyměníme si pár zpráv, ale lituje se pořád stejně. A já ho zase ani nepolituju. Spíš jsem vyděšená jeho aktuální vizáží...

Vím, že bych byla zase ztracená, kdybych slyšela jeho hlas. A to se stane ve čtvrtek. Volá a já zase poslouchám ty jeho vyprávěnky, hlavně o vlčákovi, občas se něčemu zasmějeme... a když dojde řeč na jeho aktuální zanedbaný vzhled, tvrdí, že se dá do pořádku, že to zítra uvidím, že přece odpoledne přijedu...

Nikdo tomu nevěří! O to víc mě překvapí páteční telefonát, jestli už jedu a že mě čekal... a že jestli teprve jdu z práce, nemůže na mě už čekat, že teda jde venčit sám... Zvláštně se z toho zase vykroutil! Ale když se vrátí domů, volá zase a já si ten závan života opět užívám! Smějeme se obyčejným věcem a nevnímám ani tak ty jeho historky, tak jako nuance jeho hlasu, který na mě působí uklidňujícím dojmem. A prý že když mám v sobotu narozeniny, uvaří mi oběd a pak mě někam vezme... a jak je mu líto, že pro mě nic nemá... Říká mi najednou zase všechno to, co chci slyšet, a plánuje něco, co nikdy neudělá... a já se usmívám a přitom mi potichu tečou slzy. Tak ambivalentní pocity ve mně vzbouzí!

Nevěřím tomu, netěším se, ale tolik bych to všechno chtěla! V sobotu už mi však k těm narozeninám ani nepopřeje, neptá se kdy přijedu a jen si zase stěžuje, jak ho bolí noha. A pak se jen zeptá, co dělám ve středu, a že mi zase zavolá... Po chvíli volá znovu, asi už je středa;  vedeme pohodový hovor, ale při nějaké jeho poznámce, už mám potřebu se ozvat a připomínám mu, že mi slíbil ten oběd. Prý něco za něco, když vyvenčím vlka, dostanu oběd... Tuším konflikt, který se mezi námi brzy objeví, byť se zatím oba držíme.

Někdy po telefonu ani nepoznám, jestli pil, nebo si možná nějakou hladinku udržuje furt, ale v neděli z něj ten chlast cítím... a začínáme vést zcela absurdní diskuzi o tom, zda s ním strávím dnešní noc... Ano, přesně takovou neodolatelnou nabídku jsem dostala! A jedno "ne" mu nestačí, chce znát důvody a nechlapsky se mě snaží opakovaně přesvědčit, citově na mě tlačí a pak i přidává výčitky, jak jsem se o něj nestarala, když byl po operaci, že jsem za ním ani nebyla v nemocnici, že jsem nevyvenčila psa, když potřeboval... Á, konflikt je tu! Racionální reakce nemají vůbec smysl: že jsem vůbec nevěděla, že jde na ten zákrok, že nemůžu sama chodit s šedesátikilovou bestií, která na mě není zvyklá, že když jsem mu několikrát říkala, že ho chci vidět, nikdy to nešlo, ani že on se se mnou celou zimu vůbec nebavil... Snaha o domluvu na jiný den (byť by z toho stejně zase sešlo) je marná. Několik mých "ne" na dnešní noc asi nebere vážně nebo si myslí, že jeho nabídku přece nemůžu odmítnout, takže to nějaký čas trvá, než urazím jeho ješitnost a začne bejt zlej... a slovy se mě snaží ranit... pořád tím stejně milým tónem hlasu... 

Že prý se mi teda zase ozve za půl roku.

A po chvíli zase, že když ne já, že večer přijde Zuzka.

Je to vůůůl. 

A já jsem kráva!